<<<< ZPĚT

Flyballový výlet do Španělska

Bylo to zhruba v polovině roku 2008, kdy mě požádala Natália Cuadrado Ramon, majitelka sestry z vrhu naší Sáry (Sweet - Nice of You to Come Bye Golden Drem), jestli bych nepřijela na jaře roku 2009 do Španělska a neudělala tam pro flyballové začátečníky dvoudenní trénink. Vyměnily jsme si s Natálií pár mailů a já se poradila se zkušenějšími trenéry tady v ČR a nakonec souhlasila. Od toho momentu jsem začala pilně sbírat trenérské zkušenosti na trénincích a školení začátečníků a připravovat prezentaci a potřebné vybavení na cestu do Barcelony. Současně ve Španělsku vyráběli shoot, sháněli překážky a další vybavení, které bylo nezbytné, pokud kurz měl mít nejen teoretickou, ale i praktickou část.

Letenky jsme zakoupili ještě před koncem roku a ve čtvrtek 5. března 2009 jsme s Tomem a s objemnými zavazadly (vezli jsme mj. i jednu skočku a ohrádku před shoot – no a samozřejmě Tomášovu fotografickou výbavu… uf uf), naskočili na letadlo směr Barcelona. Let byl příjemný, jen když jsme se blížili k cíli, dost pofukovalo a s letadlem to trošku házelo – no ale už se na nás smálo přes okýnka v letadle sluníčko a když jsme vystupovali z letištní haly, úplně jsme pookřáli. V Barceloně bylo krásných 15 stupňů, vítr sice foukal, ale pohupoval palmami, které jsou v Barceloně na každém kroku a nám bylo krásně :-)

Natálie nás z letiště odvezla do svého domu, nádherně situovaného na vyvýšeném místě nad Barcelonou a po vybalení zavazadel nás vzala na výborný oběd a pak hned odpoledne na prohlídku Barcelony. Pár fotek, které jsem fotila já malým foťáčkem můžete vidět ZDE. Večer jsme padli do postele úplně mrtví, ale spokojení, že jsme zvládli cestu a navíc, čekal nás jeden celý volný den ve Španělsku.

PÁTEK – volný den

V pátek jsme se ráno u snídaně domlouvali, jak ten volný den strávíme… Natálie se ptala, jestli chceme znovu poznávat Barcelonu, nebo bysme raději vyrazili na výlet do přírody a jesli jsme „chodící“ typy. Příroda samozřejmě vyhrála, ujistili jsme Natálii, že chodíme rádi a celkem hodně s našimi psisky a tak jsme nasedli do auta a vyrazili na výlet. S námi i dva psi – odchov Natálie po její Sweet jménem Homer a její papilonka importovaná z Čech jménem Alegra. Sweet musela zůstat doma, měla totiž naraženou zadní nohu a musela tedy odpočívat – žádný výlet :-(

Po zhruba hodině jízdy autem (a poslední části cesty serpentinami stále nahoru a nahoru), jsme zastavili na parkovišti v lese a vyrazili po pěší stezce – opět stále nahoru a nahoru do poměrně strmého kopce. Najednou se trošku rozestoupily koruny stromů a mezi nimi se objevily vrcholky hor pokryté sněhem. Zastavili jsme se, abychom se pokochali výhledem a hlavně, abychom nabrali dech, kterého se mně, ani Tomášovi zrovna moc nedostávalo (prostě funěli sme jak bůvoli) a Natálie najednou ukázala na jeden z těch zasněžených vrcholků a řekla – „tam jdeme… „ - jakoby se nechumelilo a šla dál. My na sebe s Tomem zoufale koukli a začali protestovat: „no to teda ne, tam v životě nevylezeme – to je nějaká sranda, ne?“ Neeee, nebojte, není to tak daleko jak to vypadá, uklidňovala nás Natálie a už mrskala svýma malýma nožičkama a šlapala dál – jen asi hodinová procházka je to a půjdeme vaším tempem, pohoda, uvidíte, že se vám to bude líbit… :-o

No tak jooooo, tak sme šlapali a funěli a neustále odpočívali a funěli a šlapali až jsme najednou lezli sněhem a téměř umírali. Natálie – aniž se byť jen mírně zadýchala – tak nás povzbuzovala, že už je to jen kousek a že nahoře je hospoda a nádherný výhled – a my lezli a lezli a pod Tomem se trhal sníh a ujíždělo mu to a dost bručel. Já se zatnula s vidinou té hospody, že tam dolezu a dám si pivo… no a je pravda, že najednou jsme byli nahoře, což jsem si nemyslela, že se vůbec někdy může stát. Hospoda byla samozřejmě zavřená (to kdybych věděla, nikdy bych nahoru nedolezla), výhled byl ovšem skutečně nádherný. (těsně po zdolání vrcholu se odehrál mezi mnou a Natálií tento rozhovor: "Natálie, co to je tahle ta věc? "Tohle? To je dopravní značka." "Aha. A ono se sem dá vyjet autem?" "Jo, z druhé strany sem vede silnice." "Pak teda nechápu proč jsme šli tudy..." Bylo to zdrcující poznání.)Ptali jsme se, jak vysoko jsme a podle Natálie prý asi tisíc metrů nad mořem. Pár fotek z vrcholku a z cesty (opět z mého pidi foťáčku) můžete vidět ZDE (pár fotek z Tomova obr foťáku ZDE). Málem jsme omdleli, když stojíce na vrcholku a hledíce do krajiny plné vrcholků kopců a údolí, Natálie najednou na jeden velmi vzdálený vrcholek ukázala a řekla: „Jednou jsme šli odsud na táááámhleten kopec.“ A my: „COŽE??? Kolik je to asi kilometrů?“  A Natálie odvětila ledabyle: „Asi sto.“ (No, ono to nebylo jednou... Je to údajně nějaká tradice a chodí se to každý rok. Prý se tam sejde okolo tisíce lidí. Zlaté Prčice.) My na sebe s Tomem opět koukli s dotazem, že kdo je tu vlastně nenormální… jestli my, nebo naše malá, milá, drobná, nenápadně vypadající španělská kamarádka… která je navíc po několika operacích páteře… něco je špatně… shodli jsme se, že musíme okamžitě něco udělat se svou fyzičkou, se svými kily navíc, prostě se vším – my tu fňukáme při jednom výstupu a Natálie capká jako nic sto kilometrů – od teďka jdeme do sebe a makáme… :-) (jaký makáme, mluv prosím za sebe. Přece si nezkazím postavu nějakým neuváženým pohybem.)

Pokochali jsme se výhledem, vzpamatovali se z informace od Natálie o jejích běžných výletech a vydali se na cestu dolů do údolí, zpátky na parkoviště. Psi lítali, jako by se šlo teprve půl hodiny a já jim záviděla jejich energii – ale je pravda, že dolů se šlo mnohem líp – taky jsme se těšili na oběd :-)

Dole na parkovišti jsme nasedli do auta, po pohledu na hodiny zjistili, že výlet netrvat hodinku, ale tři a půl – tak sem to říkala Natálii, že ten její hodinový výlet trval poněkud déle – a ona se na mě usmála a řekla mi, že ale my jsme ale šli hrooozně pomalu – a bylo… a jelo se.

Jelo se obhlédnout areál, kde se měl konat náš dvoudenní seminář. Areál se nacházel na okraji přírodní rezervace, kde jsme lezli na tu horu – nevím proč familiérně nazvanou Mt. Everest… Areál byl nový, krásný, na překrásném místě se spoustou prostoru, travnatým povrchem, krásnou místností pro přednášky, vybavenou projektorem – a navíc, čekal tu pěkný nový shoot, vyrobený přesně podle nákresu zaslaného mailem Natálii a pěkné plastové překážky – takže co víc jsem si mohla přát. Zdálo se, že všechno do sebe krásně zapadá a že školení/trénink, nebo workshop – říkejte si tomu jak chcete, že prostě proběhne bez komplikací. Seznámili jsme se tu s Ramonem a s Albertem – dvěma pány, kteří celý areál vybudovali a kteří v něm trénují psí sporty pro veřejnost. Byli moc milí a společně jsme šli na oběd – teda šli, jeli jsme všichni v Natáliině Citroenu C3 (kdo neví, je to miniprdítko) (...takovej bonbón ...chtěl jsem napsat vocucanej, ale Zlíňáci by se mi zase smáli) a málem jsme dvakrát prorazili spodek chudáčka autíčka – ale Ramona to nijak nerozhodilo a povzbuzoval Natálii, ať pořádně sešlápne plyn a vyrve auto z toho kamene, na kterém visí… no, s Ramonem byla vůbec legrace, rozuměli jsme si i přesto, že on neuměl anglicky a my s Tomem zase španělsky – ale humor je mezinárodní, pořád jsme se něčemu chechtali…

Po obědě jsme se vydali na cestu domů a šli jsme celkem brzy spát – abychom byli fit na zítřejší trénink a taky, nevim úplně jako proč, ale byli jsme trošku unavení… jo vlastně – byli jsme na Mt. Everestu přece…

SOBOTA – začíná seminář

No a bylo to tu – začínáme trénovat – ráno jsme se nasnídali (tady musím vsunout, že jsme objevili – teda Natálie nás naučila jednu novinku – tradiční katalánskou každodenní gurmánskou záležitost, a to: Katalánci si rozkrojí rajče a rozpatlají ho na bílý chleba, ten pak pokapou olivovým olejem a osolí) - to jsme teda snídali a mohl se na to plácnout ještě třeba salám – salámky mají ve Španělsku taky moc dobré. Po snídani jsme vyrazili směr kynologický areál, cesta trvala skoro hodinu. Tam jsme zapojili – teda Tomáš zapojil – projektor, připojil disk s videi – a mohlo se začít. Nejdřív teorie, pak praxe bez psů v místnosti na shootu, pak praktický nácvik venku taky nejdřív bez psů (...až tady jsem si všiml jak Šárce sluší obojek. Jen to vodítko bych zkrátil.), pak se psy a mezitím další teorie… den ubíhal a najednou bylo pět hodin odpoledne, my udělali poslední odběhy a první den výuky byl u konce, ani jsem nevěděla jak utekl… tréninku se zúčastnilo deset psů: 3 borderky, 2 australští ovčáci, 2 švýcarští ovčáci, papilon, španělský vodní pes a jedna fena belgického ovčáka malinois. (Členové jednoho z týmů, tím myslím psovod - pes, se jmenovali Núria a Fúria, to mě zaujalo. Doteď nevím kdo z těch dvou byl pes.) Nutno říct, že všichni byli první den fajn, jak psovodi, tak psi, všichni se moc snažili a byli pozorní a to všechno znamenalo, že hned první den udělali spoustu práce. Vrátili jsme se domů a šli vyvenčit s Natálií Sweet a Homera (a já zasednul k fotkám. Tady v Barceloně to bylo poprvé a doufám naposled kdy byly fotky z akce vždy hotové ještě ten večer. Nesnáším maratony.), kteří na tréninku nebyli – šli jsme na nejvyšší místo Barcelony (ale bylo to jen 15 minut daleko – žádný další Mt. Everest)  (...je fakt, že tak jako ve Finsku je vše v lese, u jezera, tak v Katalánii se dá najít uplně vše cestou do kopce a nebo z kopce a to jen proto, že nahoře na kopci je jen hrozně málo věcí. Rovinu jsme tam bohužel neviděli.) a když jsme tam došli, byla už tma, vyrazilo mi to dech… vylezli jsme na ten vrcholek nad městem a rozhlédly se - město bylo všude kolem, spousta světel, ale co bylo neuvěřitelné, byl tu naprostý klid, žádný hluk, žádné zvuky, jen štěkání psů nesoucí se nad tou rozsvícenou krásou. Fotku můžete vidět na konci videa o flyballovém tréninku – bylo to opravdu krásné a jistým způsobem magické místo – pro pány ještě doplním, že vlevo byl vidět obrovský, nový stadion FC Barcelona, taky nádherný, jak byl rozsvícený a obrovský :-o

NEDĚLE

A byla tu neděle, druhý den našeho tréninku a všechno šlo zase naprosto hladce, všechny nás to bavilo, střídali jsme stejně jako v sobotu teorii s praktickým nácvikem a na konci druhého dne byly ty nejšikovnější dvojice už na třetím stupni shootu a většina účastníků běhala celou dráhu během odběhů. Den nám zase utekl jak voda a všichni jsme se odpoledne rozcházeli s perfektní náladou – všichni účastníci měli chuť v tréninku flyballu pokračovat a někteří za mnou chodili, že abych přijela brzy a udělala pokračování kurzu – kéž bych měla více dnů dovolené… moc mě těšilo, že všichni byli s kurzem moc spokojení – přeci jen jsem měla před odjezdem obavy, jak to celé proběhne a dopadne – já anglicky, oni španělsky, já o flyballu – účastníci většinou agiliťáci a pak největší obavy – jaký bude povrch a vybavení… no ale nebudu to více rozebírat, dopadlo to nad očekávání dobře a už se moc těším, až se s některými účastníky setkám na nějakém flyballovém turnaji – věřím, že se flyball ve Španělsku rozjede…

Po skončení kurzu jsme byli pozvaní paní domácí, Ramonovou manželkou, na společný oběd přímo v areálu (kde Ramon a jeho paní + osm švýcarských ovčáků bydlí). Bylo to super, výborné jídlo – kuře s bylinkami, salát, vínko – vínko jsme museli zkusit pít tradičním katalánským způsobem, z takové skleněné konvičky si ho lít z výšky přímo do pusy – no trošku jsem se pobryndala, ale Tomáš je asi rozený Katalánec – otevřel svou drobnou pusinku a z půl metru tam vyprázdnil třetinu konvičky – Kataláncům spadla brada, hihi – no nevybrala sem si ho nadarmo, že ano… (...prostě přirozený talent)

Hrozně jsme se ještě nachechtali, když jsme začali vyprávět o výletu na Mt. Everest – ostatní Natálii už dobře znají a tedy se smáli jak blázni, že nás vytáhla na tu horu, že nám řekla, že to bude výlet na hodinku a pak byl na tři a půl a že nám řekla, že je to tisíc metrů vysoko – bylo to dva tisíce nad mořem… Natálie se smála tak, až jí tekly slzy a ostatní zase slzeli, když Natálie vyprávěla, jak vytáhla na výlet svou sestřenici a ta půl cesty probrečela, protože už naprosto nemohla – při tomto výletu totiž i Natálie řekla, že byl dost náročný… takže chudák sestřenice se divím, že to přežila (... ano, tady jsme se také dozvěděli, že s Natálií byl již na procházce úplně každý z nich, ale zatím nikdo z nich dvakrát. Těžko říct, ti lidé mají zřejmě jen velmi málo volného času.) :-)

No a pak už jsme se se všemi rozloučili a jsme moc rádi, že máme nové a tak milé kamarády ve Španělsku – bylo nám s nimi moc fajn a těšíme se, až se někdy v budoucnu zase potkáme. Cestou domů jsme se stavili na nákupech španělských specialit, salámů, sýrů, oliv, konvičky na olej (kterou jsme museli samozřejmě mít) a čeho ještě? No přece španělských vín! Večer jsem byla hodně utahaná, a jak jsem padla do postele, tak jsem usnula – dvoudenní seminář byl za námi a čekal nás poslední den, vlastně jen půlden v Barceloně.

PONDĚLÍ

Ráno jsme si přispali, nasnídali se tradiční katalánské snídaně – chleba s rozpatlaným rajčetem, olejem a solí – a balili jsme zavazadla. Dostali jsme krabici španělských vín, nějaká jsme nakoupili sami, pak nějaké drobnosti jako třeba tu konvičku na olej atp. – měli jsme zpátky nějak víc věcí, než když jsme jeli tam… Tomáš vypaloval Natálii ještě nějaké fotky, dělali jsme společné plány na ME 2009 v Belgii, probírali i dovolenou Natálie zase pro změnu v ČR a pak už byl čas jet na letiště. Rozloučili jsme se se Sweet, Homerem a Alegrou a vydali se na letiště. Tam jsme se rozloučili s Natálií a pak už proběhlo klasické nudné odbavení, čekání na nástup do letadla, nějaké ty nákupy ve free shopu a odlet do studené a upršené Prahy, kterou ale vždycky rádi vidíme… všude dobře, doma nejlépe a vlastní postel je vlastní postel. Byli jsme ale nabití zážitky z našeho semináře a španělským sluníčkem… bylo to moc fajn ;-)

 

 

<<<< ZPĚT