EXPEDICE „FINLAND“ 2008

členové výpravy:

za zlínskou kliku - Nikol Hanačíková, David Čech, Nexee a Jackie z Black Chevers bandy  za pražskou kliku – já s Tomášem, Fessy a Sára dále s námi jeli: švýcarské karty na čau Pepo (od tetky Ann), navigace Miloslav (dříve Stáňa), foťák a moooc jeho příslušenství, mnoho tašek s oblečením, mnoho přípravků proti nevolnosti na lodi, deky a ručníky pro naše psy vodomily, křížovky, ....

 Naši společnou expedici popisuje i tetka Nikol a tedy z jiného pohledu si můžete o naší cestě přečíst na stránkách www.bordercollie.cz

Tak pěkné počteníčko.... :)

 JAK TO VŠECHNO ZAČALO

V květnu 2007 se narodila naší Fesince štěňátka. Jediný kluk z vrhu byl už více než rok přislíben k odeslání do Finska k Heini Järvenpä, která už vlastnila jednoho borderčího kluka. Heini si pro Aatose přijela v srpnu 2007 a od té doby jsme samozřejmě byly v častém mailovém kontaktu ohledně pokroků našeho malého odchovance a občas padly i návrhy typu „tak přijeďte, musíte ho vidět naživo“. Současně a postupně putovalo do Finska i několik dalších odchovanců chovky Black Chevers od tetiny Nikol a tedy okruh našich kamarádů a štěňátek se ve Finsku hojně rozšiřoval – no a pak navíc bylo Finsko zvoleno jako pořadatel Mistrovství světa v agility 2008 a my jsme začali plánovat naši expedici na sever.

 Více než rok jsme postupně sestavovali plán cesty. Největší kus práce v přípravách a zjišťování možností udělala tetina Nikol, která určila finální trasu cesty, zjistila možnosti ubytování ve Švédsku, zajistila trajekty, zjistila veterinární podmínky a pak vytiskla na cestu veškeré podklady, které se nám několikrát mooooc hodily, když jsme třeba někde začali trošku bloudit :) Heini nám zakoupila lístky na MS a hlavně, přislíbila poskytnout ubytování na téměř 2 týdny v domě jejích rodičů. Včas jsme nechali psům udělat sérologické testy na protilátky proti vzteklině a těsně před odjezdem navštívili ještě veterináře kvůli odčervení a všem potvrzením, která musí být zapsána v psích pasech (a která nám pak nikde nikdo po dobu celé dovolené nekontroloval :)

 ETAPA TĚSNĚ PŘED ODJEZDEM:

Začaly se objevovat problémy – Jackie musela 3 týdny před odjezdem na operaci kolene, tj. během dovolené bude snad moct chodit na krátkém vodítku. Auto, kterým jsme měli jet má vysklené okno týden před odjezdem – a nové není na skladě – snad ho stihnou poslat z Německa a vsadit na jeho místo. V sobotu před nedělním brzkým ranním odjezdem ještě musíme zvládnout flyballové mistrovství republiky (a samozřejmě během posledního pracovního týdne veškeré přípravy a pracovní resty před třítýdenní dovolenou) – měli jsme asi všichni pocit, že nás klepne pepka.... no ale nakonec jsme to zvládli....

Vstali jsme ve dvě ráno v neděli 14/9 a po třech hodinách spánku (a předchozím dni plném flyballového závodění) jsme začali rovnat všechny věci do auta – chtěli jsme odjet v půl čtvrté. Nakonec se nám úkol naskládat všechno do auta podařilo splnit až ve čtyři ráno a museli jsme teda svižně vyrazit směr německý Sassnitz – přístav vzdálený zhruba 700 km od Prahy. Do Sassnitzu jsme dorazili včas a po dobře značené cestě jsme se dostali až do přístavu, kde jsme si zaplatili trajekt do švédského Trelleborgu – trajekt, který měl jet cca 4 hodiny. Počasí bylo odporné, pršelo, byla trochu mlha, chladno a David to komentoval při příjezdu do Sassnitzu následovně (ovlivněn drobně stresem z budoucí plavby): „jaký je tady pěkný deštík, takový jemňoučký, a za chvíli přijde mlha a pak ztroskotáme.... „ – s tetinou jsme vybuchly smíchy v zadní části vozu (která měla být dle opakovaného sdělení přední části vozu oddělená mříží :) – no nic, zařadili jsme se do fronty v určené „lajně“ a čekali jsme na příjezd lodi – familiérně označené za „škopíček“ – jinak jsme lodím už během dovči neřekli. Během čekání se všechny fronty ve všech lajnách protáhly donedohledna a z čekajících aut postupně vyskakovali řidiči a spolujezdci, aby vzali útokem přístavní obchod s alkoholem. Nedovedete si představit, kolik toho všichni rvali do svých čekajících aut... My jsme v dešti ještě vyvenčili psy před naloděním a pak jsme si sedli do auta a čekali a pozorovali to hemžení vozíků s alkoholem.

A najednou tu byl přistavený škopík a začaly z něho vyjíždět kamiony, auta a vlaky a nebralo to konce. Konečně začaly postupně pouštět jednotlivé lajny k nalodění a už jela i ta naše.... bokem lodi dovnitř a honem zaparkovat a popadnout všechny věci z auta včetně psů a opustit prostor určený pro parkování a uvelebit se někde na lodi – nutno říct, že tento škopík nebyl zrovna z největších a po odražení od břehu začal pěkně houpat – byla jedna hodina po poledni. David byl lehce zelený a nechtěl mluvit ani jíst. Usadili jsme se na venkovní palubě a asi čerstvý vzduch a nakonec i jídlo nám zlepšilo náladu natolik, že i David přestal myslet na mořskou nemoc a zapojil se do hovoru a pořádání jídla a pití. Psům nedělal škopík žádný problém, jen Fessinka chodila poněkud zeširoka, něco jako rozpláclá žába – no a my když jsme někam vyrazili, tak jsme se motali jak ožralí. V lodním free shopu cinkaly lahve jak zvonkohra a málem jsem jednou spadla do parfémů, když to hodilo do strany. V lodním bufetu byl trošku problém si naložit a odnést jídlo bez jeho vyklopení – ale jako vždycky, všechno jsme zvládli, neb jsme přešikovní a dokonce jsme zaftipkovali s lodním pikolíkem v bufetu, který se nenechal mořskou nemocí doběhnout a ožral se ještě před vyplutím škopíku.

Čtyři hodiny uběhly jako nic a už jsme vyjížděli z lodi na švédskou pevninu – bylo kolem páté hodiny odpoledne a nás čekalo kolem 350 km k našemu dnešnímu cíli – kempu Hók Natures Camping v lese ve Švédsku, kde jsme chtěli strávit jeden den a odpočinout si. Cestou jsme natankovali naftu, zašli jsme si koupit nějaké drobnosti a jídlo do supermarketu (…tady jsme také viděli svého prvního a také posledního soba naší dovolené. Stál tam jako by nic u hromady polárního chleba. Tetka Nikol lehce zamáčkla slzu. Na první pohled jí připomínal Greyíka, kterého musela zanechat doma, a to jak výškou, tak i barvou. Snad jen ty parohy byly jaksi navíc. Co se týká toho polárního chleba, byl docela fajn. Bohužel již napodruhé se ho podařilo Jackii vypátrat a sežrat.), vybrali peníze z bankomatu a pokračovali dál. V jednu chvíli David odbočil k Mc Drivu, že by bodlo kafe – Tomáš vedle něho telefonoval a nereagoval na ten nápad, my s tetkou vzadu dřímaly a David lingvista přirazil ke stojanu pro zadávání objednávek, stočil okýnko a diktoval: „Zweimal kafe medium, bitte.“ Z plechové huby se ozvalo několik vět švédsky. David to vyslechl a pokračoval: „Teď jsem vám zcela n-e-r-o-z-u-m-ě-l.“ Vyslovoval pomalu a výrazně tak, aby bylo té češtině dobře rozumět. My s tetkou jsme se vzadu válely smíchy a málem jsme si cvrkly do gatí. Plechová huba opět něco odpověděla švédsky. David se rozjel k výdejovému okýnku a z něho se natáhly dvě ruce a v každé jeden kelímek – jeden menší a jeden větší. David si vzal kelímky, zaplatil a popojel na parkoviště, kde teprve zjistil po odklopení víček, co vlastně zakoupil. Překvapivě to byly dvě kafe :) Tuto historku jsem už mockrát po návratu do Čech vyprávěla – a mám s ní ohromný úspěch, navíc, vždycky se u ní i já znovu a znovu dost nasměju :)))))))))))))))))))))))

Dál cesta probíhala dobře, ale táhla se - na dálnici byla maximální rychlost 120 km - a když jsme hledali kemp, byla už tma a naše navigace se netrefila úplně přesně do cíle – takže nám moc pomohly Nikolčiny papírové podklady. Do kempu jsme dorazili v půl jedenácté v noci, nikde nikdo, na recepci nikdo, všechno klidné a zamčené.... byla jsem vyslaná jako průzkumník do lesa, abych to zkusila nějak zařídit – aby nás někdo ubytoval – jinak spíme v autě :(

Šla jsem a bála jsem se – všude tma, zamčené chatičky mezi stromy, nikde nikdo – a najednou světýlko v dálce, vydala jsem se k němu do kopce a dorazila k velkému dřevěnému domu. Obcházím ho a klepu na hlavní dveře – vychází rozespalý mladík v kalhotách od pyžama a zlatý retrívr s pískací mašinkou v tlamě. Mladíkovi vysvětluji, že máme v kempu rezervovanou chatku na dnešní a zítřejší noc, on zívá a jde zavolat mamince. Retrívr mi rve mašinku do ruky. Mladík se vrací a říká mi jméno chatky a ukazuje zpátky do lesa – je to chatička Likaan a klíče jsou v zámku – mamka se za vámi zítra zastaví pro peníze za pobyt. Běžím zpátky k autu a oznamuju příjemnou zprávu, že máme chatku – a dostává se mi pochvaly od mrtvol v autě. Jdeme se ubytovat, chatička je útulná s dvěma ložnicemi, obýváčkem s velkou rohovou sedací soupravou (následně hojně okupovanou našimi psy) a s kuchyňskou linkou a teráskou – a hlavně s koupelnou a záchodem pro Semyše :))) Po vyskládání věcí a psů z auta padáme do postelí s vidinou, že ráno nemusíme brzy vstávat a že máme celý volný den na relaxaci – nádhera :)

 DRUHÝ DEN – PONDĚLÍ 15/9

Probouzíme se do švédského pondělního rána. Noc byla príma, spali jsme v opravdových postýlkách a nemuseli vstávat na budík. V denním světle si prohlížíme kemp – je to pár roztomilých a útulných dřevěných chatiček s klasickým nátěrem vínové barvy a s bílými rámy oken. Chatičky jsou rozeseté mezi stromy na okraji lesa. Nedaleko je golfový areál a vedle služebácký cvičák s maketami Gappay. Za prostorem cvičáku je ohrada s krávami – snad vtip?... zdá že ne – Nikol to fotí jako důkaz. Gappay – česká firma – ve Švédsku a ještě navíc vedle kravské ohrady – neuvěřitelné….

Náš dnešní úkol zněl – odpočívat a unavit psy před další cestou a plavbou. Při snídani jsme koukali do map a průvodců, kam že se dá se psy vyrazit. Nechtěli jsme jet nikam daleko a nejlepší variantou se zdálo jezero jen asi 3 km od kempu. Naskládali jsme se do auta a během pár minut jsme odbočovali do lesa, kam zavelel odbočit Míla (naše navigace) a po chvilce drncání po lesní cestě se nám otevřel výhled na písečnou pláž, kolem ní nádherný trávníček a dál les a lesní cesty – ideální pro procházku a vyběhání našich čtyřnožců. Vypustili jsme je z auta a oni samozřejmě okamžitě vlítli do vody, z vody zase na cestu a tam a zpátky – jako i po zbytek celé naší dovolené, neudělali krok normálně – pořád lítali ve smečce sem a tam, dopředu, dozadu a do vody a tak pořád dokola. Prošli jsme se kolem jezera, já jsem šílela z množství a velikosti hub, které byly všude – převážně křemenáče a kozáci – nikdo to tam nesbírá a ani já nesměla, páč to nikdo z členů expedice nejí (kromě mě teda – ale sama pro sebe smaženici vařit nebudu) a sušit mi je Tomáš okamžitě zakázal se slovy: „smrděla by celá chatka“ :(  No nic, tak jsem se omezila na občasné výkřiky typu „ježiši ten je obrovskej“ a „já se z toho asi počurám, jsou všude“ – a Tomáš i Nikol nechápavě kroutili hlavami, ale byli hodní a nějaké mi aspoň nafotili na památku. U jezera jsme strávili asi 3 hodiny a v závěru si zaplavala v nové oranžové vestičce i Jackie v rámci rehabilitace jejího operovaného kolínka. Psi padli v autě do komatu a my jsme se mohli jet podívat do městečka Jönkeping a pořídit tam nějaké nákupy – Nikol chtěla boty, David chtěl vidět švédskou IKEU, všichni jsme chtěli kouknout do nějakého pet shopu a taky jsme se chtěli najíst. Podařilo se nám pouze najíst, projít ten pet shop a nakoupit jídlo na večeři (k tomuto tématu se ještě vrátím později), ale s botama jsme neuspěli a IKEU jsme nemohli a nemohli najít – ptala jsem se 3 lidí a popis cesty byl vždycky naprosto jednoduchý – jeli jsme podle něho a na konci NIC, žádná IKEA, která měla být dle popisu obrovská a nepřehlédnutelná. (…popis cesty byl velmi jednoduchý. „U medvěda zahněte doleva.“ Bohužel se nám za celou dobu nepodařilo zjistit co to byl ten medvěd.) Když jsme se vraceli z neúspěšného třetího pokusu ji najít a večer se nachýlil, rozhodli jsme se vrátit do kempu – no a v tu chvíli jsme ji zahlídli, ale nikdo už neměl sílu tam jít. Takže jsme jen uložili do Míly její polohu a jeli zpátky do kempu s tím, že zítra vyrazíme směr Stockholm včas a cestou se tam zastavíme a dáme si tam třeba oběd. Vrátili jsme se do chatky a Tomáš začal vařit večeři – těstoviny s kuřecím masem a smetanovou omáčkou. Tady je třeba zmínit následující poučení – nevařte si v zahraničí sami s cílem ušetřit – neušetřili jsme ani čas (najít třeba základní dochucovadla - sůl, nebo pepř - ve švédském obchodě, nebo si na samoobslužné váze se švédskými popisy tlačítek zvážit hlavičku česneku – je téměř neřešitelné a časově velice náročné).... a neušetřili jsme ani peníze, protože jsme si museli koupit i koření, olej, pánev, cedník na těstoviny atd. a nakonec nás naše vařená večeře vyšla na stejnou cenu jako večeře v restauraci :) – no ale byla moooooc dobrá. Po večeři jsme ještě naplánovali program dalšího dne a šli jsme na kutě, ale šťastní, že víme, kde je ta IKEA, viď Davide..... :))

 DEN TŘETÍ – ÚTERÝ 16/9

Ráno jsme v klídku posnídali a Tomáš s Davidem na sebe vzali nelehký úkol jít unavit naše psiska. S Nikol jsme musely uklidit chatku a sbalit věci tak, abysme měli vše potřebné v příručním zavazadle pro pobyt na nočním trajektu do Finska. Protože jsme vstali dost pozdě a protože i úklid a balení zabraly dost času, bohužel jsme nestihli zajet kam?... do IKEA.... ale vlastně kecám, byli jsme tam, ale jen na záchodě a pokračovali jsme do zhruba 300 km vzdáleného Stockholmu do přístavu, ze kterého nám odjížděl večer v 19:15 hodin trajekt do Turku ve Finsku. Trajekt měl jet 12 hodin a měli jsme rezervované 2 kajuty na spaní, kajuty do kterých smí i psi, takže nás Nikol varovala, že můžou být dost hrozné... no ale je to jen na jednu noc, takže to nějak přežijeme. Naše loď nebyla loď, ale obrovské lodní hovado s devíti palubami a s obrovskou namalovanou žirafou na boku – jmenovala se Silja Galaxy a byla skoro nová, rok výroby 2006. Opět jsme dlouho čekali než vyložili všechna vozidla, kamiony a stovky cestujících a než nám dovolili začít najíždět dovnitř. Proběhla opět akce parkování v lodi a rychlý přesun pouze s určenými zavazadly a psy nahoru do lodi – naše kajuty byly na 5. podlaží a byly nádherné – sice malé, ale tím, že loď byla téměř nová, byly krásné, útulné a čisťoučké. Zahodili jsme zavazadla a včetně psů jsme vyjeli až na horní palubu určenou pro slunění a dívali jsme se, jak se vzdalujeme od rozsvícené pevniny. Tomáš fotil, tak uvidíme, jestli se nějaká ta noční fotka povede.

Po procházce po lodi jsme odvedli pejsky do kajut a šli jsme si prohlédnout vybavení lodi a nakoupit si něco do free shopů. Všechny nás tam zaujal unikátní způsob prodeje piva – byly tam připravené celé kartony Heinekenů po pěti, nebo devíti kartonech (…po třech, pěti a osmi kartonech. Nechápu, jak si tak zásadní věc může nepamatovat někdo, kdo má k pivu tak vřelý vztah.) naskládané přímo na takových příručních rudlíkách (něco mezi nákupní taškou na kolečkách a rudlem) – aby si to mohl nakupující pohodlně odvézt a nemusel ty kartony piv tahat v ruce :) Podrobný popis všeho, co na lodi bylo tady nebudu rozvádět, ale prostě normální hotel to byl a my jsme zamířili na večeři. Z teplého bufetu jsme si vybrali masové kuličky, bramborovou kaši a saláty a omáčky – každý trošku něco jiného – já hnědou omáčku a červenou řepu a na talíři se mi z toho po chvilce konzumování stala taková barevná kašovitá věc... no nebylo to tak legrační zase, aby se tomu musel David s Nikolkou chechtat jak blázni.... :) a bylo to moc dobré. No a šlo se spát a Nikol ještě šla venčit Nexee – to ale jistě rozvede ve svém článku do detailu... tak si to přečtěte tam :) Noc proběhla klidně, jen když jsme měli noční mezipřistání u nějakých ostrovů, tak nás probudily skřípavé zvuky a takové kovové rány  - něco jako když se potápíme... no nic, zase jsme usnuli (kromě Davida teda – ten celou noc koukal na televizi myslim že říkal – nebo Nikča to říkala, už nevim :). (…ano koukal. Do půlnoci ve švédštině a od půlnoci ve finštině. Kdo zná ale Davídka tak jako my, tak ví, že tento lingvista s tím nemohl mít sebemenší problém.)

Ráno jsme museli brzy vstávat, neb do cíle jsme dorazili v šest ráno (což ale vzhledem k posunu času bylo našich pět ráno :( a zase honem do aut a čekat na otevření vrat a výjezd ze škopíku.

No a tím pádem nastal už vlastně ....

 DEN ČTVRTÝ - STŘEDA 17/9

A je to tady – neuvěřitelné – jsme opravdu ve Finsku, v přístavu v městě Turku. Po více než ročním plánování a všech těch problémech před odjezdem – podařilo se :) Sice je zataženo, ale jinak příjemně a po krátkém venčení psisek sedáme opět do auta a chystáme se zdolat posledních pouhých 350 km k Heini do městečka Jyväskylä. Cestou jsme se zastavili na snídaní v dřevěném srubu – bistru – kde dělali báječné omelety, buřtíky, měli tam výborné koláčky a prostě mňáááááááám – no a jaká úleva, platí se tu v eurech, takže žádné problémy s výměnou peněz nebo hledáním bankomatu, nějaká eura si vezeme a navíc, ve Finsku opravdu všude – a to i v mini bufetech nebo pouličních stáncích se suvenýry – všude berou platební karty. (…bohužel někde jen ty vydané ve Finsku) Jen drobný zádrhel se stal během doby, kdy jsme byli ve srubu – a totiž, že Jackie ponechána v autě na zadním sedadle během naší snídaně také posnídala. Vyžrala mojí příruční tašku – měla jsem tam krajíčky tmavého chleba a ještě po návratu do Čech jsem z té tašky vyklepávala tmavé chlebové drobky :)

Co je bohužel méně příjemné ve Finsku – spíše tedy velký „vopruz“ – je všude přítomné omezování rychlosti na silnicích. Finové mají krásné, hladké a ve většině případů rovné úseky silnic – ovšem povolené rychlosti jsou mezi padesáti a osmdesáti km v hodině – výjimečně dovolí stovku a když se mohlo jet 110 km/h, vyvěšovali jsme vlajky. Což znamená, že plánování dojezdů, na které jsme zvyklí v ČR zde neplatí a 200 km vzdálenost jsme pravidelně zdolávali 3 až 3,5 hodiny, což je nesmírně únavné a otravné. To všechno kvůli těm údajně ve Finsku všudypřítomným a kolosálním losům – kteří však, jak jsme svorně na konci dovolené konstatovali – VE FINSKU NEŽIJÍ – neb jsme ani jednoho během celého pobytu neviděli a že jsme si málem očiska vykoukali, jak jsme z auta neustále zízali do lesů podél silnic. Nepřesvědčili nás ani příběhy o losech, kterýma nás krmili všichni naši finští kamarádi a známí – a ta fotka v mobilu byla určo nějaká fotomontáž.....

No ale to jsem dost odbočila – takže jak jsem napsala, k Heini to už nebylo z Turku daleko (…jen asi nějakých 170 km), ale jeli jsme to poměrně dlouho a do malebné čtvrti, kde stojí dům Heininých rodičů, jsme dorazili po poledni. Přivítali jsme se s Heini, tatínkem i maminkou, předali dárky z Čech (víno, pivo :) a vyrazili na procházku projít psy do blízkého lesa. Byly tam kamenité roztomilé cestičky. Po pár krocích k nám letí šílená Sára v doprovodu ostatních šílených vypuštěných border – ovšem Sára se přede mnou zastaví a ukazuje mi přední tlapku, z které odkapává krev – ježííííši, první vycházka a hned úraz. No byl to jen nalomený drápek – tak snad brzy odpadne a nebude jí to bolet.... vracíme se domů, vybalujeme pár věcí a chystáme se do města na nákupy a na večeři. My s Nikčou si kupujeme trackové boty, Tomáš chtěl mikinu, ale sloní velikost jsme nesehnali, takže si necháváme poradit od Heini kam na večeři a jdeme do príma restaurace v italském stylu, kde opravdu dobře vaří. Nacpali jsme se k prasknutí, jen Tomáš zvládnul i zákusek (a nedal mi ani jednu lžičku ochutnat – teda ale.... :) (…nejsem naivní. Jednou lžičkou by to rozhodně neskončilo) Večer jsme zcela mrtví, ale je to první večer ve Finsku, tudíž zasedáme s Nikol a Davídkem k náročné karetní hře „čau Pepo“, která nás bude provázet celou dovolenou. Nejhorší je vůbec poznat, která karta je která, protože jsou to švýcarské karty (které nám laskavě zapůjčila naše švýcarská tetka Anička – děkujeme – možná vrátíme…) a vypadají úplně jinak než ty naše a například esa se těžko poznávají – tedy to, k jaké barvě vlastně patří. S touto hrou jsme se během celého pobytu poměrně dost vyblbli. No a taky vlastně večer ještě domlouváme plán na další den – výlet do národního parku PYHA HAKKI – a pak jdeme zalehnout (rodiče Heini se v mezičase odstěhovali na dobu našeho pobytu někam k příbuzným – jsme jim veeelmi vděční za tuto vstřícnost a pohostinnost – přenechali nám svůj dům na téměř dva týdny) (…osobně si myslím, že podobnou pošetilost již nikdy nezopakují.).

Těšíme se jak malí na náš první finský výlet do přírodního parku PYHA HAKKI (nad ypsilonem i nad A mají být dvě tečky) – neodpustím si v tuto chvíli drobnou vsuvku na konto finského jazyka – není tomu vůbec, ale naprosto vůbec rozumět. Nad spoustu písmenek píšou ty dvě tečky a navíc, spoustu písmenek zdvojují, takže nakonec slovo, které by mohlo mít zcela normální délku se píše přes celý řádek. Je to velice nepraktické zejména při cestování, protože než dokážete přečíst název na ceduli až do konce, už jste dávno za cedulí a víte velký prd kam jet... Nás finština velice bavila a z tohoto důvodu jsme jí začali poměrně aktivně používat – pár výrazů, které jsme si osvojili vám sepíšu na konec článku, teď jen ještě uvedu, že po celou dobu našeho pobytu se naši psi drobně přejmenovali – Sára byla Saarinen, Nexee Neksiinnän, Fessy Fessinnän a Jackie Jaakinnän (čti Sárinen, Nexínen, Fesinen a Jákynen) – nemůžou se přece ve Finsku jmenovat tak krátce... jo a Sára měla dokonce ve sportovní hale v Helsinkách pověšený svůj dres – dres s nápisem Saarinen tam visel pod střechou haly :))).

No ale zpátky k našemu prvnímu výletu – byl naplánován tak, abysme nejeli moc daleko, takže vybraný přírodní park byl vzdálen pouhých 70 km od domu a byl to jeden z těch menších svou rozlohou. Vyrážíme podle Stáni směr náš cíl, což se ale ne zcela daří – proto zastavujeme u samoobsluhy v městečku, které by mělo být už velmi blízko vstupu do parku a Heini se ptá paní prodavačky kudy se tam dostaneme. Paní prodavačka chrlí informace, které já naprosto nemůžu pochytit, ale zdá se, že ani Heini (která finsky fakt umí) není schopná tu palbu údajů o doleva, doprava, u cedule tam a na páté křižovatce tam a kolem pumpy.... pojmout. Jsem duchapřítomná a sahám do své taštičky (plné drobků z tmavého chleba) (…ano, ještě dlouho to Šárka nemohla Jaakinänovi zapomenout. To byl přece její chleba!!!) pro papír a tužku a paní prodavačka začíná popis znovu a vzhledem k zapisování, musí prostě zpomalit, aby to Heini stíhala psát. Nakonec děkujeme a odcházíme s popisem cesty zpátky do auta a vyrážíme. Netrvá dlouho a jsme u vstupní brány parku a vyrážíme po červené trase, která by měla mít 6,5 km. Nikol se po 15ti minutách vrací s Jackie do auta – pro rekonvalescenta je 30 minut chůze až až – a později nás dožene. My se kocháme okolní přírodou, samé jehličnany, vřesy, borůvčí a brusinčí – později se ráz krajiny mění ve více listnatý typ lesa a před koncem cesty chodíme po dřevěných chodníčcích v krajině plné močálů – které ale unesou naše psy, kteří chodníčky nerespektují a lítají jak cvoci po kotníky ve vodě těch rašelinišť – děsně fajn hra je to.... Na to Heini vypráví, že Finové provozují v tomhle něco mezi fotbalem a rugby a že je to děsná psina se na to dívat – že prý se nemůžou hráči utopit, že tak hluboké to není. (…Nikče to nedalo a musela hloubku močálu vyzkoušet. Naštěstí jí zajela nožka do močálu jen po kotníček.) Tak jsem trošku klidnější, že se vrátíme se všema psiskama a že se nemůže stát, že by je pohřbily finské močály.

Bohužel, sluníčko nás zlobí a ne a ne vykouknout – nejvíc bručí Tomáš, že fotky nebudou to ono co si představoval – tak se mu aspoň zlepšila nálada, když jsme si v bufetu u silnice na zpáteční cestě dali obědo-večeři. Mohli jsme si tu vybrat z podomácku připravených pochoutek, sladkých i slaných a dokonce měli i doma vařené nealko pivo – hroznej blivajz typu řidší melasy – ale mně i Heini to chutnalo. Co mě trošku zaskočilo, byl kuřecí smažený řízek (očekávala jsem přírodní plátek) politý houbovou smetanovou omáčkou..... no hlad je hlad a taky jsem to snědla a bez následků. Tomáš si tu koupil velké finské slané máslo na snídani a hurá zpátky domů. Už ani nevím, co jsme dělali večer, ale určitě plány na další den (návštěva u Miikku, majitelky Roihu – Like a Wind Black Chevers) a myslím, že Heini se začala učit „čau Pepo“ :)

DEN ŠESTÝ – PÁTEK 19/9

Ráno v klídku snídáme a vyrážíme za Miikku a její sladkou hnědulínkou Roihu do městečka Lempala nedaleko Tampere – cesta zhruba 170 km dlouhá. No teda jako o městečku se nedá vlastně mluvit – Stáňa nás na konci trasy bez mrknutí displeje naviguje na lesní odbočku – cesta něco jako v Čechách pro lesáky – no a občas se vlevo, nebo vpravo objeví uprostřed malé mítinky v lese dřevěný domek natřený na nějakou hezkou pastelovou barvu od vínové až po olivově zelenou. Na konci cesty už vidíme čerstvě natřený zelený domek a na zápraží driblující borderky – byly tam zavřené, tak aspoň vyskakovaly jak skákačáky (pro většinu obyvatel planety – jak hopíky). Takže jsme byli dobře – naše psy jsme nechali v autě a šli se přivítat s Miikku a její sestrou a to už byla vypuštěna i Roihu a její stejně stará kamarádky Tomi. První co mě trošku zarazilo byla skutečnost, že jak Roihu, tak i Tomi měly zelené pálení – ano, čtete dobře – měly zelené fleky různě po těle. Dále bylo zajímavé, že stejně zelené, jak zelený byl dům, kde Miikku bydlí. V zápětí došlo k vysvětlení, že teprve včera dokončili natírání domu a psi pomáhali. Poslouchali jsem vyprávění Miikku a její sestry jedním uchem, protože jsme všichni nemohli utrhnout náš zrak ze hry, kterou provozovaly právě Roihu a Tomi spolu – těžko se to popisuje, rozbíhaly se proti sobě, zakusovaly se do sebe, narážely do sebe až to vždycky žuchlo – byla to neskutečná divočina a vydržely to neskutečně dlouho :) Když se dost vydováděly, vrátila je Miikku do domu a my jsme vytáhli naše psy z auta a šli jsme se projít po okolí – okolí, které bylo vlastně celé součástí hospodářství rodiny manžela Miikku. Měli tam spoustu zvířat, kozy, ovce, býky ve stájích, kachny, další psy atd. Po procházce jsme ještě koukli dovnitř do domu na štěňátka, pár týdnů stará – no a pak už jsme se rozloučili a jeli zpátky do Jyväskyly. Cestou zpátky jsme zajeli k jednomu nákupnímu centru, neb Tomáš pořád ještě neměl tu mikinu – mikinu jsme opět nekoupili, jen já jsem si koupila krásnou finskou čepici a věšák ve stylu „provence“ (…velmi typický suvenýr pro tuto skandinávskou zemi) do našeho nového domečku pro hosty (věšák ještě teď – 2 měsíce po dovolené nebyl pověšen, aby na něj mohlo být věšeno... Tome!!!) a taky jsme si nakoupili ve stánku se suvenýry spoustu blbostí s motivem losa, který ve Finsku vlastně nežije... :) Dost mě pobavilo, že Nikolka neschválila nákup plyšového losa velikosti zhruba 50 cm se slovy – máme těch hraček doma hafo a jen se na to práší (proslov jak k děcku ve věku cca 5 let) – a Davídek zatvrzele argumentoval, ale nakonec se nechal umluvit, že jako když si teda může koupit něco jiného, tak že teda toho losa mít nemusí... (…tak toto je obrovský omyl. Davídek totiž tyto zápasy neprohrává. Slovo dalo slovo a plyšový sob se s námi vypravil na dlouhou cestu do Zlína) Ani já jsem si nemohla koupit všechno, co jsem chtěla – a důvodem byl nedostatek místa v našem autě. Prostě ta krásná bílá skříň a příborník (také ve stylu „provence“), které se u nás prostě nedají za rozumnou cenu sehnat, se nám do auta bohužel už nevešly :( - ale stejně jak Davidovi s plyšovým losem, i mně chvíli trvalo, než jsem se s tím smířila :))) Panebože, kdybych věděla, že si David toho plyšovýho losa prosadil, nebyla bych taková bačkora a tu skříň bych si prosadila taky, sakra sakra… ta informace ke mně dorazila pozdě…. J

Co ještě bylo vtipné, že jsme po tom krásném obchodním centru chodili zaťapaní od štěňat a v zablácených botách z těch procházek po finském venkově – a vůbec nám to nevadilo – ostatně je fakt, že v čakovickém Globusu už jsou na mě v tomto stavu taky zvyklí :)

Cesta zpátky do Jyväskyly trvala zase hrooozně dlouho a byli jsme rádi, že už jsme zpátky „doma“ a můžeme se chvíli povalovat, hrát karty a popíjet vínko a nedělat vlastně vůbec nic.

DEN SEDMÝ – SOBOTA 20/9

Fotogalerie Dřevěný kostel ještě stojí

Přispali jsme si, nasnídali se a najednou se to stalo – kolem desáté hodiny vysvitlo venku sluníčko. Začalo horečné dohadování, kam honem pojedeme, aby to tam bylo krásné na focení a aby to nebylo moc daleko, abysme tam stihli dojet, než se sluníčko zase schová.... nakonec jsme se shodli, že jen kousek od Jyväskyly je historický, mezi památky UNESCO zapsaný, dřevěný kostel, vedle něho jezero a krásná okolní krajina – to vše u městečka Petäjävesi. Naskládali jsme se do auta a vyrazili, sluníčko krásně svítilo do podzimní krajiny, do barevných listů a do hladin jezer, která jsme míjeli cestou. A pak přišly první mráčky a když jsme vystupovali na parkovišti u kostela, bylo už nebe úplně zatažené. Kostel byl krásný, ale když jsme k němu došli, začalo pršet :(((  Bylo to k vzteku, ale humor nás neopustil, už nevím kdo, ale někdo zavtipkoval, že aspoň když ten celodřevěný kostel chytne, déšť ho rychle uhasí... (…pokud si pamatuji dobře tento okamžik vypadal asi takto: Davídek zkušeným okem architekta prohlížel pečlivě dřevěnou stavbu bez jediného slova (…asi v němém úžasu). Pak se na mne otočil a bez hnutí brvou vznesl ten památný dotaz. „Nemáš sirky?“ Vzhledem k tomu, že jsem od svých šestnácti let nekuřák, mohli si památkáři oddechnout. Asi ho zaujalo množství okolo stojících hydrantů a hasicích přístrojů a chtěl otestovat účinnost požárních plánů. Inu architekt.)

No, takže to se moc nepovedlo, cestou zpátky jsme zašli do místní samoobsluhy a nakoupili jsme nějaké ingredience na vaření a vrátili jsme se k autu a zpátky domů, kde jsme si uvařili obědo-večeři a už ani nevím, co přesně jsme pak celé odpoledne a večer dělali... že by čau Pepo? Jo a vlastně jsme plánovali a rezervovali vše potřebné na pondělní a úterní dvoudenní výlet a občas jsme sledovali finskou televizi, to bylo taky vtipné :))) rozuměl tomu jen lingvista Davídek :))))

DEN OSMÝ – NEDĚLE 21/9

Absolutně a vůbec se nám nechtělo nikam jet autem. Shodli jsme se, že si uděláme výlet po okolí. Ve Finsku to ale neznamená totéž co ve městech v Čechách – přímo v Jyväskyle, na jejím druhém konci (takže kousíček jsme autem popojet museli), je totiž jezero a kolem něho množství cestiček pro procházení a park a za jezerem ještě rozlehlé plochy polí (v době, kdy jsme se tam procházeli my, tak pěkně sklizených). Nutno uznat, že v neděli jsme tu potkávali poměrně hodně kondičních chodců a běžců a rodin na procházce, ale naši psi se náramně vyřádili na kraji jezera, kde předváděli skupinový běh v mělké vodě jezera z jedné strany pláže na druhou stranu, kde vždycky zmizeli v rákosí. Za chvilku z něj zase vyskočili jak čertíci z krabičky a letěli další kolo sprintu po pláži. Řvali u toho a cenili na sebe zuby – děsná sranda, kde hlavním tahounem šílení byla naše Fesulinečka, kterou následovala většinou Nexulinečka a zbytek smečky – jen Leevi to nějak nechápal, postával vždycky na tom nejméně vhodném místě a ostatní šílenci ho převálcovali… ale do konce nepochopil, že by tedy bylo lepší odejít úplně na stranu (… zlínsky „na bok“).

Tento den sluníčko opravdu už naplno svítilo a bylo nádherně a my jsme strávili na výletě kolem jezera několik hodin. Po návratu nám uvařila Nikolka výborné rizoto a odpoledne jsme jeli s Jackie na její první rehabilitaci v bazénu – toto téma jistě podrobně rozepíše Nikol ve svém článku, tak já to tu popisovat nebudu, jen zmíním, jak neuvěřitelná to byla náhoda, že zrovna v místě našeho pobytu ve Finsku bylo toto zařízení pro rehabilitaci zvířat a tedy Jackie čerstvě po operaci kolene toho mohla využít (podobná zařízení jsou ve Finsku jen dvě – a toto jedno z nich pouhých 10 km od Jyväskyly).

Večer jsme spřádali velké plány na následující 2 dny, které vyplníme výletem na západ Finska – rezervovali jsme ubytování v kempu, kde přespíme z pondělí na úterý a domlouvali jsme návštěvu u majitelky psa, o kterém jsem uvažovala jako o krycím pro naši Sáru. No a asi jsme hráli i čau Pepo :o

DEN DEVÁTÝ – PONDĚLÍ 22/9

Čekala nás dlooooouhá cesta na západ Finska do blízkosti města Vaasa. Důvodem této cesty byla zejména návštěva Jenni Leino, majitelky chovného psa jménem Bowler Jack, potencionálního manžela naší Sáry. Ráno jsme museli vyrazit už před osmou hodinou, protože první bod na programu tohoto dne byla v osm hodin ráno návštěva finského veterináře – Sáře pořád ten nalomený drápek ne a ne upadnout a každou chvíli jí to krvácelo – takže než se vydáme za ženichem, musí mít drápek přece v pořádku. Na pana doktora jsme společně s Heini chvíli čekaly - Heini vzala ošetřit i Leeviho – svého druhého borderáka, který měl zánět spojivek. V ordinaci si pan doktor pečlivě tlapku prohlédl, sáhl do šuplíku pro takový maličký skalpelík, udělal šmik – a všude byla krev – na stole, na zemi, na dveřích, na mojí světlounce zelené mikině... prostě všude. Pan doktor rychle zastavil krvácení tím, že do ranky nacpal trochu hypermanganu v podobě prášku a operace byla ukončena po zhruba 3 minutách. Na recepci jsme pak dostali účet na 50 EUR – což Nikol okomentovala tak, že příště si tyhle miniskalpýlky pořídí a vezme sebou a šmikne nám to sama :)

Takže bylo asi půl desáté a my jsme naskákali do auta, cestou snídali co Nikol ráno nakoupila a vyrazili směr západ. Protože jsme se vydali tak daleko – něco přes 350 km – což ve Finsku trvá kvůli již zmiňovaným omezením rychlosti nekonečně dlouho, rozhodli jsme se tuto cestu za ženichem spojit s výletem na mořské pobřeží a abysme se nemuseli vracet v noci, předem jsme si rezervovali přenocování v kempu kousíček od cíle našeho výletu. Cestou – zhruba v polovině trasy – jsme zastavili u jednoho nákupního střediska, kde doporučila Heini zastavit pokud chceme nějaké sportovní oblečení. Tomáš pořád ještě nesehnal tu mikinu, tak jsme tam zajeli – a propadli nákupní horečce – Tomáš si tu koupil hned několik bund, protože měli (a to se málokdy stává) jeho velikost a dokonce mu byly i dostatečně dlouhé rukávy - ale tu mikinu zase neměli :) Pokračovali jsme do kempu, kde jsme museli počkat na správce, až přijede a předá nám klíče od chatky – všude bylo totiž po sezóně a tedy liduprázdno, což nám náramně vyhovovalo. Při představě, že všechny ty chatky a karavany v kempu by byly obsazené lidmi, nás jímala hrůza – nedalo by se tam pravděpodobně hnout. Výrazně se nám ulevilo i poté, co jsme zjistili, že není pátek – v pátek tam totiž i mimo sezónu probíhaly zábavné večery kdy se během konzumace pizzy zpívá karaoke, uf uf – ještě že bylo pondělí...

Po převzetí klíčů jsme našli chatku a ubytovali se – chatka byla opravdu nádherná – měla krásný obýváček a kuchyňskou linku a dokonce saunu a LCD televizi (s finskými pořady pro Heiny a Davídka) a myčku – snad najdu fotku abyste viděli jak byla krásná. A co bylo hlavní – nikde nikdo, psi lítali kolem chatky (Sára s úhledně zavázanou nožičkou – barva obvazu byla oranžová a tedy jí šla k srsti :) a svítilo nádherně sluníčko. Honem jsme se tedy přesunuli k pobřeží a našli si tam trasu pro krátkou procházku – část vedla po dřevěných molech a část lesíkem. Psi se ráchali v moři a někteří – jako třeba Aatos – se trošku navoněli v něčem mrtvém – ryba to nebyla – ale už nevim, co to bylo (…byl to mrtvej pták), jen vím, že Heini drhla Aatose nemilosrdně ve vodě dokud neodplavila všechny blivajzy z jeho kožichu. Dostali jsme hlad a taky se blížil čas, kdy měla být doma Jenni Leino, a tak jsme museli vyrazit směrem do Mustasaari – městečka kde Jenni bydlí. Bylo to jen kousek a potom, co jsme se najedli v občerstvení s názvem ABC, jsme našli  domek Jenni jen s drobným zaváháním – fakt nechápu, jak jsme tu zahradu s agilitím parkurem mohli přehlédnout :)

Bowler Jack, neboli Space byl na zahradě i s dalšími členy smečky. S Jenni jsme probraly všechno o něm, o Sáře, probraly jsme i spoustu dalších témat kolem psů a dohodly krytí na příští rok. Tomáš Space nafotil a Jenni nám ho předvedla i na agility parkůru - jednoznačně si nás všechny omotal kolem prstu – je to úžasně milý, šikovný, temperamentní a přitom ovladatelný pes s krásným kukučem.

Venku se začalo stmívat, tak jsme se konečně od Space utrhli a rozloučili se. Večer v chatce jsme povečeřeli na mexický způsob – máčeli jsme si kukuřičné nachos do mexických omáček a večer jsme se poskládali k spánku – já s Tomášem v obýváčku se čtyřmi psy – Heini spala v patře, kam nemohla Aatose a Leeviho vzít, takže jsme byli s Tomášem pejsánky tak trošku obložení :)))  

Fotogalerie Národní Park Salamajarvi

Probudili jsme se v té krásné chatce do ještě krásnějšího dne – sluníčko si hrálo s podzimními barvami listí a my se nemohli dočkat dalšího velkého výletu – čekal nás přírodní park Salamajärvi. Park se rozprostíral kolem nádherného jezera, cestička vedla smíšeným lesem po břehu jezera a všude byly krásné vřesy, borůvčí a brusinčí – nebo jak se to jmenuje :) Šlapali jsme kolem jezera a vždycky znovu a znovu, když se otevřel výhled na jezero mezi stromy, jsme se nemohli na tu krásu vynadívat. Fotili jsme další a další fotky – všechny na jedno brdo – prostě jezero – ale nemohli jsme si pomoct. Bylo to nádherné. Je ale pravda, že na těch fotkách to zdaleka nevypadá tak úžasně, jak jsme to vnímali naživo. Všude tam navíc něco nádherně vonělo, pořád jsem hledala, co to je – přivoněla jsem ke všem rostlinám, které jsem cestou potkala – ale nenašla jsem tu pravou, takže dodnes nevím, co to tam tak nádherně vonělo – ani tu vůni bohužel z fotek neucítíte…

Než jsme obešli jezero, trvalo to zhruba 3 hodiny a na závěr nám bylo úplně líto, že už to končí. Seděli jsme ještě chvíli na konci trasy na břehu jezera a vůbec se nám nechtělo zpátky do auta a pryč z toho nádherného místa. Byl tam takový dřevěný přístřešek pro přespání – navrhovala jsem, abysme tam přenocovali pod širákem – ale nakonec se to nechytlo, v noci bylo už přece jen chladno a pak... drobný detail... neměli jsme ani spacáky :) No a navíc, Tomáš s Davidem chtěli jít večer na hokej, na finskou ligu a taky Jackie měla naplánovanou další večerní rehabilitaci – tak jsme museli vyrazit zpátky. V autě jsme úplně odpadli a kdo neřídil, chrupal jak polínko – občas se někomu dost zakláněla hlava a otvírala pusa při tom klimbání – ale nebudu jmenovat... :)))) ten dotyčný dokonce tvrdil, že si to uvědomuje, ale v tom případě to teda nemusel dělat, že…. Chichi… teda nemusela… ježiši, vše vyzrazeno :)))))))), budu asi bita s měkkým „i“, hihi.

Po příjezdu do Jyväskyly jsme vyhodnotili, že aby pánové stihli hokej, už nestihneme zajet domu na večeři a tu jsme si tedy odbyli v McDonaldu. Pak jsme zajeli ke sportovní hale, pánové nám předali auto a oddusali směr hokejový zážitek. My tři ženské jsme s pár přískoky (ta spojka reagovala úplně jinak než v mém autě) dokodrcaly k supermarketu a nakoupily nějaké jídlo a v tom zvoní telefon – pánové: vraťte se pro nás, nedostali jsme lístky na hokej a chceme domu... tak zase kodrcání zpátky směr hala a honem honem, aby stihla Jackie tu rehabilitaci přece... Tomášovi s Davidem to bylo evidentně trochu líto, že neuvidí ve Finsku hokej, dokonce zkoušeli koupit lístky od někoho u haly, ale nepodařilo se, neb ten pán na dotaz – máš lístky – sice reagoval, že ano, ale na druhý dotaz – a za kolik je prodáš – zklamal a řekl, že ty má pro sebe... :(

No, nedalo se nic dělat, jelo se teda na rehabilitaci a večer se dělalo co? No přece se hrálo „čau Pepo“ :))) Hráli jsme už všichni velice zkušeně, včetně Heini, která se krásně naučila říkat názvy karet česky – jen nám moc nešlo to zapisování a sčítání hodnot karet a dost jsme se dohadovali, na kterého chudáka to tentokrát spadne... no a občas někdo, kdo zapisoval, nechtěl ostatním ukázat průběžné skóre (což bylo velice nesportovní) a občas někdo podváděl a vymlouval se, že se spletl a že je to z únavy a pozdní večerní hodiny.... no nevim nevim, házet kytičkového Obera na štítového krále... no co na to říct...

 DEN JEDENÁCTÝ – STŘEDA 24/9

Byl to náš poslední den v Jyväskyle, v tom městečku, kde se nám tolik líbilo a kde se musí opravdu krásně žít. Rozhodli jsme se tedy strávit ten poslední den opět procházkou kolem místního jezera a v přilehlých lesích, kde se našim psům tak krásně lítalo po lesních cestách. Sluníčko nás od neděle ani jeden den nezklamalo, teplota se pořád držela nad 15ti stupni a my jsme tedy vyrazili na pochod. Tomáš fotil, takže byl pořád někde kus za námi a my, vždycky než jsme někam odbočili, jsme chvilku čekali, aby viděl, kam jdeme. Vylezli jsme na jeden kopec s vysílačem, chvíli počkali, až bude Tomáš v dohledu a odbočili na cestičku vedoucí z kopce zase dolů. (…jistě, jakmile mě zahlédli, tak šli dál. Tenhle předpoklad „když jsem ho zahlédla, musel zahlédnout on mě“ trochu připomíná představu Jackie “když zavřu oči a nevidím tě, tak nemůžeš vidět ani ty mě“) Dole pod kopcem čekáme, čekáme a čekáme, ale Tomáš nikde – tak se kus vracíme, zase nikde, tak pomalu pokračujeme dál a na každé křižovatce vyrábím šipky z větví, aby věděl, kudy jsme šli. Pomalu se stáčíme zpátky a vracíme se k jezeru, kde se psi koupou, dlouho dovádějí a my vyhlížíme Tomáše – a ten nikde. Začínala jsem chytat nerva, že ho něco v lese sežralo (vzpomněla jsem si, jak Heini hned první den upozorňovala, že tu v lesích žijí i vlci a občas že se zaběhnutí psi už nikdy nenajdou, neb jsou sežráni), nebo že se mu stalo něco jiného a že nemůže dojít zpátky. Voláme mu na mobil, není ale dostupný – asi leží na dně nějaké rokle. Takže ostatní se vrací domů a já vyrážím zpátky po trase, hledat zaručeně polomrtvého Semyše – a zuřím samozřejmě – copak se nás nemohl držet, nemůže nám zavolat, nebo co jako... grrrrrrrr. No nakonec se Tomáš za chvíli objevil a divil se, co tak vyvádím, že jsme se mu prostě ztratili, tak nám volal, ale nedovolal se... no že co jako dělám, když není žádný problém. Chvilku mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že se teda nic nestalo a není důvod zuřit :)

A jak jsme pobyt u Heini zahájili, tak jsme ho i ukončili – a tedy večeří v italské restauraci, kde nám ten první den pobytu v Jyväskyle tak moc chutnalo. Večer jsme museli naposledy všichni dohromady hrát samozřejmě „čau Pepo“ a psychicky jsme se připravovali na následující den úklidu domu a odjezdu do Helsinek.

DEN DVANÁCTÝ – ČTVRTEK 25/9

Fotogalerie Loučení s Heini a odjezd na MS

Chca nechca se musíme přesunout směr Helsinki – rozhodli jsme se nejet celou trasu Jyväskyla-Helsinki na jeden zátah až v pátek brzy ráno a rezervovali jsme si chatku v kempu zhruba 70 km od Helsinek, kde jsme chtěli přenocovat ze čtvrtka na pátek. To znamenalo, že máme ve čtvrtek dostatek času na úklid domu, kde chlupy ze šesti psů byly naprosto všude (a to jsme průběžně luxovali) a kde se všude válely naše věci od chodby po koupelnu – o obýváku a jídelně nemluvě. Takže jsme vystrnadily mužské ven z domu – chtěli koupit nějaké nezbytnosti v obchodě pro dům a zahradu – po jejich návratu mě málem kleplo, protože dotáhli finské 3D rohožky. Kdo neví, co je finská 3D rohožka, tak je to vrchol nevkusu, jsou to tři spodky od košťat přidělané ve tvaru V ke kovové rohožce tak, aby mohl člověk mezi ty košťata strčit botu a opucovat si ji ze všech stran najednou těmi vytrčenými košťátky. Jak už jsem napsala, je to hrozná vopičárna (zlínsky „opičárna“ – Zlíňáci nepoužívají totiž „v“ před slovy začínajícími na „o“) a když sem viděla, že to Tomáš zakoupil, málem mě kleplo. Dovolila jsem tuto praktickou, ale totálně neestetickou vopičárnu umístit za dům – ale po příjezdu do Prahy se naši pro tento vynález nadchli a spolu s Tomášem mě přehlasovali – a tedy vopičárna trčí na přední verandě našeho domu – pomooooooc :)

No ale opět jsem velmi odbočila od vyprávění o čtvrtku – chlapi teda vypadli z domu a my s Nikolkou a Heini jsme jezdily jak motorové myši po domě s vysavačem, košťaty a prachovkami a snažily se dostat dům do původní podoby, aby rodiče Heini neklepla pepka po návratu do jejich příbytku. Snad nejhorší bylo zabalit ty kupy věcí, které během pobytu a několika návštěvách supermarketů a obchodních center ještě vzrostly a současně uspořádat všechno do tašek podle kritéria – co budeme ještě potřebovat v Helsinkách, co následně na lodi (léky proti nevolnosti například) a co už rozhodně potřebovat nebudeme. Zdálo se mi to jako nadlidský úkol a trvalo to nekonečně dlouho. Nakonec se to ale, světe div se, povedlo a začalo se nakládat do auta – opět stylem – dozadu to nepotřebné, blíže ke dveřím to, co budeme jako první z auta vytahovat. Rozloučili jsme se s Heini (která přijede na MS později) a naposledy zamávali Jyväskyle.

Vyrazili jsme na jih na cca 200 km dlouhou trasu do kempu u městečka Riihimäki, kam jsme dorazili až za tmy. Kemp byl ale překvapivě zaplněný – přece jen čím blíže k Helsinkám, tím větší zájem o ubytování. Chatička nebyla tak pěkná, jak jsme si ve Finsku a Švédsku už zvykli, ale na přespání přes jednu noc byla víc než dostatečná. Před spaním jsme šli s Nikol projít psy, Tomáš s Davidem koukali na fotky na noťasu a než jsme zalehli do postýlek, chvíli jsme sledovali v televizi finskou verzi našeho pořadu Superstar – některé finské výkony ve zpěvu byly opravdu zcela mimo mísu :)))))

 DEN TŘINÁCTÝ – PÁTEK 26/9

Dneska začíná MS v agility – proto jsme museli vyrazit na cestu velice brzy ráno, abysme stihli začátek závodů ve sportovní hale v Helsinkách. Zdolali jsme zbývajících 70 km směr jih a celkem snadno našli halu, kde se MS konalo. Parkoviště bylo zatím téměř prázdné, šli jsme vyvenčit psy, vrátili je do auta a vyrazili obsadit svá místa. Naštěstí jsme nezapomněli vstupenky u Heini doma a tedy jsme se bez problémů dostali dovnitř a zjistili, že jsme si na internetu vybrali opravdu perfektní umístění našich sedadel – viděli jsme krásně, což zjistili postupně i další čeští fanoušci a založili v místě našich sedadel takový český fanouškovský tábor.

Celé dopoledne jsme sledovali první běhy MS, Tomáš fotil a celé tři dny konání MS neopustil halu, ovšem mě s Nikol čekala ještě jedna organizační povinnost, která nás halu v pátek v poledne opustit donutila. Musely jsme totiž zajet do hostelu, kde jsme měli rezervované ubytování a ohlásit svůj příjezd a převzít klíče. Načasovali jsme si to tak, aby nám uteklo co nejméně běhů, kde jsme měli české zastoupení a tedy po poledni jsme vyrazili. Rezervaci ubytování jsme měli na ohromně romantickém místě – na ostrově Suomenlinna v zálivu u Helsinek, na ostrově, který je také zapsán jako památka UNESCO a kde jsou historické budovy, bývalá pevnost, kostel – a je to tam prostě nádherné. Převzít klíče od pokojů ovšem znamenalo následující peripetii – od haly dojet autem do přístavu, najít molo, odkud odjíždí trajekty na Suomenlinnu, zakoupit lístky (nevěděli jsme jaké..), přejet na ostrov, najít na ostrově hostel, nahlásit se v recepci a převzít klíče, prohlídnout pokoje (jestli se v nich dá 3 dny přebývat) a pak pádit zpátky do přístavu a přejet trajektem zpátky do Helsinek, kde v přístavu čekal David v autě, aby nás hodil zpátky do haly. No, takhle to zní jednoduše, popis na dva řádky – ale dalo nám to zabrat, zejména s ohledem na to, že jsme to chtěly s Nikol stihnout co nejrychleji, aby nám uteklo co nejméně z dění v hale (a Nikol s Davidem navíc potřebovali odpoledne stihnout návštěvu jednoho ze svých odchovanců). No, ale nakonec jako všechno do čeho se pustíme, i tuto akci převzetí klíčů jsme zvládli a navíc v rekordním čase, protože se Nikol podařilo v jízdním řádu trajektů odhalit, že zpátky jede jeden spoj dřív, než ten, kterým jsme přijeli a na který bysme čekaly ¾ hodiny. Znamenalo to ale, že musíme za osm minut přeběhnout do druhého přístavu na Suomenlinně – a ten nutno říct nebyl zrovna nejblíž. Nesnáším běh, nevnímám ho moc při agility, kde se soustředím na jiné věci, ale doběhnout někam s taškou na rameni a s vidinou, že mi něco ujede, to fakt nenávidim – no ale běžely jsme, funěly jsme a nadávaly – ale stihly jsme to a těšilo nás, že jsme ušetřily tolik času. Sice jsme pak musely ještě dojít z přístavu, kde trajekt přistál do přístavu, kde čekal David v autě a tedy znovu jsme cestou funěly a nadávaly, ale do haly jsem se vrátila v rekordním čase – i tak mě mrzelo, že jsem musela odejít – ale bydlení na Suomenlinně za to stálo a spoustu informací o tomto nádherném ostrůvku plném historie se můžete dozvědět na http://www.suomenlinna.fi/index.php?menuid=3&lang=eng

Takže ale zpátky k MS – nebudu tady zabíhat do podrobností, protože o MS byly napsány podrobné články v časopisech se psí tématikou, ale moc jsme si ho opět užívali – páteční večerní finále družstev kategorie large, kde vyhráli Brazilci (…Týnko, podařilo se nám zjistit, že Brazílie se do Evropské Unie opravdu nechystá…) bylo úžasné a z prvního dne MS jsme byli naprosto nadšení.

Večer jsme se přesunuli do přístavu a poprvé přejeli na „náš“ ostrov včetně auta – na trajekt se vešlo vždy jen jedno (na větší škopík dvě) a měli jsme štěstí, ani jednou jsme nemuseli čekat na další trajekt – vždycky jsme přijeli autem k trajektu jen my. První večer na ostrově jsme se zabydlovali, procházeli jsme se po něm večer s naší psí smečkou – sice už za tmy – ale i tak se nám podařilo zjistit, kde jsou tam jaké hospůdky a večerka s potravinami a kavárny a pošta a prostě všechno důležité pro zbytek pobytu. Večer jsme padli do postelí a těšili se na další den – druhý den MS.

 DEN ČTRNÁCTÝ – SOBOTA 27/9

Naštěstí od momentu, kdy začalo MS a kdy jsme celé dny trávili v hale, přálo nám i počasí v tom smyslu, že bylo pod mrakem a přitom ani nebyla zima – prostě všechno vycházelo tak, abychom mohli bez výčitek nechávat naše psy přes den v autě na parkovišti a chodit je samozřejmě pravidelně venčit. V autě bylo příjemně, ani teplo, ani zima a psi byli po 14 dnech neustálého lítání po finské přírodě tak unavení, že pobyt v autě nesli více než dobře – spali a spali a vůbec jim to nevadilo J I tento náš plán naštěstí vycházel perfektně – proto jsme dovolenou naplánovali v pořadí nejdříve pobyt, nakonec MS.

Takže i druhý den MS jsme si plně užívali, mě už z haly nikdo nikam (kromě venčení psů) nedostal a jak běhy jednotlivců, tak finále družstev small a medium přinesly nádherné sportovní zážitky – třetí místo našich medíků v kategorii družstev završilo euforii druhého dne a my jsme večer jeli Helsinkami k přístavu s úsměvem, úžasnou náladou a vůbec jsme nemohli dostat z hlavy melodii „Stand up for the champions, stand up…..“, kterou jsme si pořád dokola v duchu broukali. Trajekt jsme stihli o pár vteřin, najeli jsme na něj jak zkušení mořští vlci – div jsme neprojeli skrz – a díky tomu, že jsme nemuseli čekat na další trajekt jsme se stihli na Suomenlinně navečeřet i v místní restauraci (která bohužel poměrně brzy zavírala). Bylo to moc fajn, ale začal přicházet ten nepříjemný pocit, že naše neskutečně dlouhá dovolená se až příliš moc skutečně přibližuje ke svému závěru. No nic, nebudeme na to myslet, vždyť zítra je ještě MS a budou finále jednotlivců a tedy, máme se přece na co těšit….

 DEN PATNÁCTÝ – NEDĚLE 28/9

Takže jak už jsem naznačila v předchozím odstavci, neděle byla ve znamení finále jednotlivců, kde my borderkáři samozřejmě nejvíce ocenili výkony závodníků v kategorii large – bylo neuvěřitelné, kam se opět agility výkony posunuly. Kdo chtěl uspět, musel mít nejen perfektně zvládnutou techniku, být neskutečně rychlý, ale umět i něco navíc při vedení psa – který musel dokázat některé části parkúru vypracovat i samostatně a „na dálku“, přestože psovod sám byl někde zcela jinde na parkúru, odkud psa naváděl. A samozřejmě, nesměla chybět i ta pomyslná kapička štěstí. Více detailů k průběhu MS a výkonů v jednotlivých kategoriích se můžete dočíst např. ve Psích sportech č. 06/2008.

Poslední den MS je také dnem, kdy fanoušci mění fanouškovská trička za ta z jiných států a nebo dokonce za dresy závodníků. Expertem v této oblasti je David – který nevím jak – ale vždycky je v této oblasti nejúspěšnější, a to bez znalosti cizích jazyků. Tentokrát měl jen problém s Japonci, kteří byli poněkud nechápaví, ale i tady si David nakonec nějak poradil a japonskou trofej získal. I já měla letos skvělý „zářez“, vlastně hned dva. Podařilo se mi získat norský dres a – což považuju za vrchol letošní směny – získala jsem jihoafrický dres od závodnice Lindy Bernard, která ho pro mě po skončení MS svlékla a dokonce mi na něm nechala přišpendlený svůj talisman (a byla na něm i špinavá stopa od jejího psa – bretaňského ohaře). Tahle dvojice mě upoutala během MS zejména tím, jak si ho nejen panička, ale i pes užívali – jejich výkony zdaleka nedosahovaly kvality těch nejlepších, ale účast na MS jim přinášela obrovskou radost a dokonce i pes se přímo nechal unášet zájmem diváků – na kladině zpomalil a rozhlížel se po publiku, na áčku se zastavil, aby si ho davy mohly náležitě prohlédnout, jaký že je krasavec… prostě mu patřila celá hala J

Večer proběhlo vyhlášení a závěrečný ceremoniál – a najednou byl konec – uteklo to všechno jak voda, nejen MS, ale i celá naše dovolená. Čekal nás poslední den ve Finsku.

DEN ŠESTNÁCTÝ – PONDĚLÍ 29/9

Fotogalerie Ostrov Suomenlina a odjezd do Turku

Náš poslední den ve Finsku. Byli jsme tak rádi, že máme ještě čas si za denního světla projít a pořádně prohlédnout „náš“ ostrov Suomenlinna. Zatím jsme ho viděli jen za tmy, protože ráno jsme vždycky vyráželi trajektem v šest hodin, kdy byla ještě tma a večer jsme se vraceli kolem osmé, opět za tmy. Počasí nám opět přálo, protože dovolilo sluníčku zase trošku vykouknout – to abychom si mohli udělat na Suomenlinně krásné fotky na památku.

Takže po snídani jsme vyrazili na pěší okruh po ostrově a po pár krocích vidíme známé tváře – Dejna a Háčko si štrádují po cestičce se stejným plánem jako my – projít se po ostrově – takže je nás hned šest a počtem lidí jsme mimořádně předčili počet psů (většinou je to naopak) – Dejna, zcela nezvykle bez psa – skočila po vodítku Fesky a hned se cítila líp – nebyla to sice Babsi, ale lepší nějaký pes, než žádný. (…naopak byla nadšená. Konečně měla na vodítku BORDERKU!!! Dejno, to není jako když taháš za sebou po zemi jitrnici.) Takže jsme prošli celý ostrov – přesněji souostroví Suomenlinna – a prohlíželi jsme si všechny ty historické budovy, opevnění, skalnaté pobřeží (které jsem si já osobně prohlédla z naprosté blízkosti, neb jsem na kluzkém kameni podklouzla, vyjekla a plácla sebou na ten řasami pokrytý kámen na bříško – měla jsem záchvat smíchu pak ještě asi půl hodiny a Tomáš jen kroutil hlavou a mumlal: „Hlavně že se ti nic zase nestalo…“ a ostatní se řezali smíchy se mnou. Já bych se tam mohla klidně procházet dodnes a fotit si všechna ta překrásná historická zákoutíčka, ale nedalo se nic dělat, čas neúprosně letěl a my jsme museli vyklidit pokoje, naskládat všechno do auta (opět systémem dopředu to, co budeme ještě potřebovat) a stihnout trajekt do Helsinek. Já jsem stihla ještě těsně před odjezdem trajektu ze Suomenlinny poslat pohledy domů a do práce (jeden máme na lednici v kuchyni na památku).

V Helsinkách v přístavu jsme si ještě prošli přístavní tržiště zvané Market Place, kde se prodává všechno možné od ryb přes ovoce a zeleninu až po spoustu suvenýrů pro turisty s motivem losů a sobů (těch zvířat, co ve Finsku vlastně nežijí, jen zpomalují cestování po silnicích). A nedalo se nic dělat, po snědení hamburgerů z místního bufíku jsme už opravdu museli nasednout do auta a vydat se směr Turku do přístavu, odkud jsme měli odplout zpátky domů.

Cestou do Turku jsme opět všichni celou cestu sledovali okolní lesy – musíme přece vidět aspoň jednoho losa – před očima se nám už dělaly mžitky z toho nekonečného míhání stromů podél silnice – ale los ne a ne se ukázat – nežijí tu a hotovo, máme jasno.

Do přístavu jsme dojeli s časovou rezervou, i tak jsme se rovnou zařadili do příslušné fronty dvou aut a čekali na nalodění – naše loď pro zpáteční cestu se jmenovala Silja Europa, měla dokonce ještě více palub než Silja Galaxy, ale byla mnohem starší, vyrobená v roce myslím 1985 a bylo to na jejím vybavení znát. Podle mě to ale nebylo tak hrozné, jak o tom mluvili Tomáš s Davidem, povlečení bylo čisté a jídlo dobré – rozhodně jí nemuseli říkat „Dobytčák“ – to si nezasloužila. Dovezla nás bezpečně do Švédska, kde jsme přistáli opět v časných ranních hodinách – konkrétně v šest ráno v úterý 30/9 – a noc byla klidná, možná jen divný pocit, že jsme slyšeli jak narážely vlny do boků lodi – naše paluba s kajutami byla totiž až pod palubou určenou pro parkování aut – mně to nevadilo, David měl jakési drobné připomínky...

DEN SEDMNÁCTÝ – ÚTERÝ 30/9

Fotogalerie Konečně uvidíme LOSA!

Takže jsme definitivně pryč z Finska, v přístavu ve švédském Stockholmu a čeká nás cesta přes 600 km dlouhá do přístavu Trelleborg, odkud přejedeme do Německa. Jedeme po švédské dálnici a prvních pár desítek kilometrů sledujeme okolní lesy – musíme přece vidět toho losa, kurnik šopa – ale nikde nic, žádný los a míhání okolní krajiny nás naprosto a definitivně unavilo – žádní losi tu nežijí. Co nás povzbudilo, byla myšlenka, že psy vyvenčíme na nám dobře známém místě – u jezera u městečka Hók – u toho jezera, kde jsme venčili už na cestě do Finska a kde se nám a možná víc než nám líbilo našim psům. Bylo to úplně při cestě a tak jsme tam zajeli a nechali psy téměř hodinu lítat zase po lesních cestách a koupat se v jezeře. Pak jsme museli pokračovat, abychom stihli trajekt – neměli jsme ho rezervovaný, tak by se zas tak moc nestalo, i kdyby nám ujel – jeli bysme tím příštím – ale plánovali jsme stihnout ten odpolední a ne až noční. Nasedli jsme do auta a pokračovali v cestě, do lesů jsme už nekoukali, protože nebyl důvod – losi tu nežijí – četli jsme si a luštili křížovky, když najednou David, který řídil, řekl: „Viděl jsem losa – obrovskýho, tamhle vpravo….“ a šlápnul na plyn a ujížděl dál. My začali vřískat, že jako ať honem zastaví, kde ho viděl, jak vypadal, jak byl velkej, jak ví, že to byl opravdu los….. a hlavně PROČ JAKO HNED NEZASTAVIL, SAKRA!!

Já jsem vážně oznámila Davidovi, že naše přátelství končí, že prostě to se nedá odpustit, že když někdo po třech týdnech našeho zízání do lesů podél silnic vidí losa, že to suše oznámí, přišlápne pedál a jede dál – že to je prostě konec, konec – už se nekamarádíme. Zlobila se i Nikol a asi trochu i Tomáš, protože nakonec oznámil, že těžko říct, co to vlastně David viděl, že protože toho losa neviděl nikdo další než jen David, jedná se vlastně o losa „nepotvrzeného“ a my tudíž jeho nález neuznáváme. To mě trošku pomohlo se s touto situací smířit – jen mě trošku opětovně rozezlívalo, že David začal popisovat víc detailů a že to bylo opravdu ohromný zvíře a že tmavě šedé a bla bla bla…. kecy v kleci, prostě nepotvrzenej!

Brblala sem ještě dlouho, ještě u pumpy, kde jsme tankovali – a najednou Nikol bere do ruky nějaký letáček, kde mimo jiných inzerátů byl i jeden na losí rezervaci – a bylo to úplně při cestě - neuvěřitelné. Všichni jsme se shodli, že musíme vidět losa, i kdybychom měli jet tím pozdějším trajektem. Ani jsme nemuseli čekat na to, co na to ostatní, protože jsme se okamžitě a jednoznačně na tomto plánu shodli. Nemohli jsme se dočkat, až tam budeme – rezervaci vlastnili manželé z Německa a udělali z toho takovou trošku dost nevkusnou turistickou atrakci – ale lepší vidět losa v ohradě, než vůbec. Líbil se nám obchod, který u rezervace měli a kde bylo naprosto nejvíc upomínkových předmětů s motivem losů, než jsme viděli za celou dobu pobytu ve Finsku. Takže v obchůdku jsme strávili poměrně hodně času a pak už honem za losy – bylo jich tam celkem šest – nejkrásnější byl samec Oscar, který tam měl harém složený ze dvou samic. Dále tam byla tři sobátka – dvě ještě u maminek a jedno odrostlé – kluk a tedy musel být oddělený od stáda, protože taťka Oscar by s ním v době říje pěkně zametl.

Fotili jsme a fotili a museli jsme dávat pozor, abysme se nedotkli elektriky v plotě – takže to focení nebylo až tak jednoduché, když jsme nechtěli mít na fotkách pletivo z toho plotu. No ale Oscar se nám předvedl v plné kráse a dokonce i při útoku na psa za plotem, takže jsme přece jenom zážitek ze setkání s losem měli.

No a nakonec jsme stihli i ten plánovaný trajekt – i přes naše zdržení v losí rezervaci – bylo to sice o fous u pokladny – ten mladíček úředníček mě nekonečně vytáčel, jak měl dost času na otevření okýnka, ale nakonec jsme při čekání na vyložení trajektu zjistili, že check-in mohli nechat otevřený o hodinu déle – to vykládání lodi jim trvalo poněkud moc dlouho. Stáli jsme na ploše přístavu v dlouhých frontách aut seřazených podle své velikosti – a viděli jsme, jak i v přístavu moře s lodí houpá. Rozhodli jsme se teda sezobnout nějaké ty léky proti nevolnosti a asi jsme dobře udělali – protože loď sice pojala mnoho aut, autobusů a nějaký ten vlak – ale nebyla tak velká, jako Silja Galaxy a Silja Europa a moře s ní houpalo teda pekelně. My jsme ale po ubohé večeři skládající se z nehorázně drahého sendviče, zasedli k naší oblíbené hře „čau Pepo“ a ty zbývající tři hodiny plavby nám utekly jak nic – možná ale, že by bylo rozumnější, kdybychom si zkusili zdřímnout stejně tak, jako většina řidičů kamionů poházených všude kolem na sedačkách, přikrytí dekami a spinkající jako miminka – jen naše občasné výkřiky „čau“, nebo „Pepo“ je možná maličko budily. Jo a vlastně jednoho z nich jednou nenápadně poodešla políbit Nexinka J

Po vylodění v Sassnitzu – někdy kolem půlnoci – na nás totiž padla nepředstavitelná únava. Nikdo neměl sílu řídit, tak jsme zastavili po pár kilometrech někde u silnice s tím, že si na chvilku zdřímneme. Zdřímnutí nakonec trvalo okolo šesti hodin a mně byla celou tu dobu děsná zima na nohy – neměla jsem ale to srdce šustit v autě a budit ostatní hledáním deky – která, jak jsem ráno zjistila, ležela kousek ode mě L No, nedá se nic dělat, začínám si pomalu zvykat na tyto partyzánské podmínky – přenocování v hale na letišti, nebo v autě u dálnice – kdyby mi to někdo řekl dopředu, zaťukám si na čelo a pošlu dotyčného do příslušných partií – ale takhle k tomu vždycky přijdu jak slepý k houslím a nemám čas ani remcat… jen si vlastně uvědomuju, že společným jmenovatelem těchto partyzánštin je vždycky Nikol – no budu si dávat víc pozor do budoucna…

DEN OSMNÁCTÝ – STŘEDA 1. ŘÍJNA

Po probuzení jsme zjistili, že je odporné počasí, zatažené, poprchávalo a zima byla, no prostě blea L Kousek jsme popojeli a trošku se vzpamatovali během snídaně u McDonalda, kde jsme byli první ranní hosté. Teplé kafíčko nás postavilo na nohy a celkem v pohodě jsme zvládli poslední část trasy z Německa do Prahy, kam jsme dorazili něco po poledni – na německých a českých dálnicích se přece jen cestuje rychleji – už tu nejsou ty pitomé značky s losem všude – jen v Čechách o něco více výmolů.

Ještě v autě cestou jsme si začali sumarizovat, co jsme za celou tu dobu zažili a já s Nikol jsme se zavázaly, že napíšeme o dovolené články – čímž je nyní skoro splněno, neboť a jelikož Nikol už má článek na webu a já ho právě dopisuji – v což Tomáš naprosto nevěřil a posledních čtrnáct dnů neustále opakuje, že já ten článek stejně nikdy nenapíšu…. a napsala… Okamžitě po příjezdu do Prahy jsme si museli udělat další cestovní plány, abysme zahnali splín, který na nás pomalu sedal z pocitu definitivního konce naší společné dovolené – takže mimo jiné, určitě pojedeme na příští MS v roce 2009 – tentokrát do Rakouska a opět MS spojíme se společnou dovolenou.

 DOZVUKY

No, a co bych asi tak uvedla na úplný konec – asi to, že dovolená to byla naprosto skvělá, její délka optimální, členové výpravy skvělí a že už se tedy těším na příští rok. Bylo poměrně těžké sepsat ten článek a nezapomenout na hlavní události – i tak se mi několik věcí – a některé jsou fakt důležité – do článku nevešly. Buď jsem už zapomněla, kdy se přesně staly a nebo jsem je prostě nedokázala do textu nacpat – proto je uvedu teď na konci a doufám, že Vás na závěr ještě pobaví:

1)     Snažili jsme se alespoň občas používat finštinu – ale vždycky nakonec z toho byla jen další legrace. Např. se nám líbilo, jak Heini sem tam okřikla své psy výrazem „lopeta“ – což znamenalo nech toho. My jsme začali také volat „lopeta – ale s dovětkem, nebo bude lopata…“

Dále při odchodu odněkud z místnosti, z obchodu atp. říkají Finové „moi-moi“ – něco jako české nashle - jednoduché, používali jsme to, jen David lingvista tomu dal nějaký divný přízvuk a jeho moi-moi znělo jako od Japonce J

2)     Nejen finština byla pro nás lingvistickým oříškem – zaznamenali jsme opět další jazykové bariéry, a to konkrétně mezi českými dialekty – mezi tím pražským a zlínským. Mám nový výraz do pražsko/zlínského slovníčku – šáší = křoví. I David měl jeden večer jazykový zážitek – a to když byl v pokoji na Suomenlinně a slyšel mě z vedlejšího pokoje, jak jsem se vrátila z koupelny a našla Sáru (která měla ten den průjem a byla na dietě) s hlavou ponořenou do igelitky, které předtím vykousla bok a plnou hubou hltala sušené šlachy – řvala jsem na ní ty vošklivá vopice, rvala jí hlavu z tašky a zuřila, že se zase pos…. – no prostě posere jak lion…. David měl vedle záchvat smíchu a od té doby jsem tu a tam zaslechla, že na mě volá ty vošklivá vopice :))))

3)     Celou cestu během přejezdů autem jsme si pouštěli a následně také zpívali písničky od Abby – z filmu Mamma Mia. Pomáhalo nám to překonávat ty děsně zdlouhavé přejezdy Finska – a notně jsme se u toho bavili, zejména výkon Davida – jeho hudební vsuvky „umpapá, umpapá“ v písničce Super Trouper jsou nezapomenutelné… budeme to muset ještě trochu vypilovat a doučit se taneční kreace a můžeme to začít předvádět publiku (jo a objednat si takové oblečky, jako měli v tom filmu)

4)     Jeden zážitek jsme měli někde ve Finsku u jedné samoobslužné čerpací stanice – už nevím, kde to bylo a kdy, ale zachovali jsme se trošku jak cvoci – většinou totiž jsme museli tyto hojně se ve Finsku vyskytující čerpačky opustit, protože nechtěly akceptovat naše platební karty a obsluha tam nebyla – tady ale jsme zajásali, protože sice opět nechtěl stojan přijmout naše karty, ale někdo z výpravy si všiml, že je tam i slot, kam se dají strkat bankovky – takže jsme tam ládovali bankovku za bankovkou a já povzbuzovala Nikol držící padesátieurovku slovy „narvi to tam“, šťastná, že můžeme natankovat. Nikol tam teda narvala všechny bankovky, co jsme našli a David pak tankoval a najednou byla nádrž plná, hledali jsme tlačítko, kterým bysme vymáčkli zbývající peníze za naftu, která se nám do nádrže už nevešla zpátky – ale žádné tlačítko tam nebylo… ježiši, dostali jsme záchvat smíchu, jak jsme blbí, jak tam rveme prachy hlava nehlava a ani si nevšimneme, že ten stojan rozdíl peněz nevrací – no naštěstí náš rozdíl byl jen asi tři eura, ale jinak jsme trošku máča….

5)     Ve Finsku jsem objevila úžasnou věc k pití – prodávají tam ovocný cider (čti sidr), mírně alkoholický nápoj, něco jako naše desítka – a mají jich obrovské množství příchutí – jahodové, malinové, borůvkové, samozřejmě tradiční jablečné, a pak ten naprosto nejlepší – hruškový – ten byl neskutečně super. Měla jsem z nich doslova amok – vždycky u regálu, kde je měli jsem si nemohla pomoct a házela jsem další a další do košíčku, který jsem pak skoro nemohla unést ke kase… Nikolka toto mé počínání ne zcela chápala, což mi ale vůbec nevadilo – bylo to mňááááááááám. Moc se mi po tom hruškovém zázraku v Praze stýská… ale nejen já jsem měla konzumační úchylku ve Finsku. Nikolka s Tomášem měli úchylku na zkupování gumových bonbónů ve velkém – vždycky si jich nakoupili několik krabiček a sáčků a vždycky zkonstatovali, že jsou děsně hnusný, což je ale neodradilo od nákupu dalších, nad kterýma se zase znovu a znovu shodovali, že Finové prostě gumové bonbóny vyrobit neumí – tak co ještě zkusit tyhle brusinkové a tyhle grepové – ty už budou určitě dobré – nebyly – Finové by opravdu měli výrobu gumových bonbónů vzdát a Nikol s Tomášem jejich syslení po celém autě, všech zavazadlech a kapsách :)))))

6)     Četla jsem už Nikolčin článek – no a ona tam nakonec nerozvedla to venčení Nexee na lodi cestou do Finska – tak teda… šli jsme večer spát na tom obrovském trajektu Silja Galaxy a Nexee začala v kajutě kňourat a nechtěla si lehnout, neklamné to známky, že se jí chce kakat. Tak tetka vzala toaleťák a holky vyrazily společně na horní palubu, na tu, kde se mají lidi slunit. Teď tam ale jen rozjímali, neb byla noc a asi si tam šli odpočinout z diskotéky (nebo něco podobného – mám to jen z vyprávění) a Nikol tam přihasila s Nexee, musela ji odepnout z vodítka a vypustit ji tam, aby mohla holčička volně hodit bobek – což se taky záhy stalo – tetka přiskočila, podestlala toaleťák a lidi koukali jak zjara J - tetka ani nemrkla a zkušeně sbalila bobky i Nexinu, což potvrzuje, že Nikol se jen tak nějaké situace nezalekne… bobek je bobek… ještě že se nechtělo kakat našich opicím, nevim nevim, jak bych podobnou situaci s diváky zvládla já… (všimněte si, jak jsem napsala slovo opice spisovně :)

7)     Ve Finsku se dá v jezeře koupat i v září – opravdu, při procházce jsme potkali slečnu, která přivázala svého huskyho ke stromu, svlékla se do plavek a vlezla do jezera – my na ní koukali, zachumlaní do bund a nechápali jsme to… je fakt, že v té vodě nebyla moc dlouho, bábovka J

8)     No, určitě je spousta dalších momentů, na které jsem zapomněla… když budou opravdu stát zato, ještě je sem dopíšu – jinak díky těm, kdo vydrželi číst tak dlouho a jak už psala Nikolka ve svém článku, až budeme v důchodu, sepíšeme o všech našich zážitcích společnou knížku – tak se máte na co těšit… a příští rok v Rakousku na MS čau… (Pepo :)