FLYBALLOVÉ MISTROVSTVÍ EVROPY
BLAINVILLE SUR ORNE – FRANCIE – 19. – 24. 7. 2006
ODJEZD
Ve středu 19. 7. jsme se ráno sjeli na parkoviště u vysokoškolských kolejí na Praze 4, odkud jsme měli vyrazit směr Francie dvoupatrovým, klimatizovaným autobusem se záchůdkem a velikým úložným prostorem pro zavazadla, kterých jsme měli obrovské hromady – klece na psy, překážky, 2 sudy s pivem, párty stany, flyballové boxy atd. atd. :-)
Stáli jsme na parkovišti a začínali být lehce nervózní, protože autobus tu měl být už před půl hodinou. Najednou přijelo cosi zeleného a velice letitého – rozhodně žádné patro, klimatizace, ani WC, úložný prostor zcela normálních rozměrů :-( No nic, nedá se nic dělat, musíme se s tím vyrovnat a začít nakládat – ale opravdu přes veškerou naši snahu nešlo do normálního zavazadlového prostoru našlapat všechny naše věci, navíc, podlážka autobusu se pod tíhou všech těchto věcí a hlavně pivních sudů začala nebezpečně prohýbat. Nakonec rozhodlo to, že si Zbyněk všiml, že tento autobusový vrak má navíc prasklé přední sklo a to tak že hodně, cca 50 cm dlouhá prasklina se táhla středem předního okna – začali jsme opět vykládat věci ven, protože tímto autobusem bysme dojeli přesně jen na hranice a tam by nás vrátili zpátky do ČR.
Začala obrovská telefonická akce „Sežeň nový autobus“ a podmínka: do večera! To není zrovna jednoduchý úkol v prázdninové sezóně a na cestu, která zahrnuje víkend – navíc autobus musí být dostatečně velký a v cenové relaci, do které se vejdeme s naším rozpočtem (nemůže to tedy být např. autobus fotbalové reprezentace, který sice taky chvíli připadal v úvahu, ale cenově byl někde závratně daleko od nás :-( škoda – byl by určitě super :-)
Takže – po cca dvouhodinovém pobytu na parkovišti na Praze 4, kde jsme si udělali celkem slušnou základnu a pohodlí v našich kempinkových židličkách, jsme dostali potvrzenou informaci o autobuse, který sehnaly Tamara a Renča Kvěchovy, které s námi bohužel nejely, ale které ze svých pracovišť zavařily telefony a zachránily nás. Autobus bude večer přistavený na stejném místě a zas tak nic hrozného se neděje, protože jsme měli rezervu jednoho dne – který jsme chtěli využít pro poznávání okolí ve Francii – no ale holt se nedá nic dělat, poznáme jen závodiště a autobus :-)
Večer přijel pěkný, zachovalý autobus s klimatizací a záchůdkem a se zavazadlovým prostorem, kam se všechno (jen kromě bazénku) nakonec vešlo a mohli jsme tedy vyrazit do té Evropy.
PŘÍJEZD NA MÍSTO
Cesta utíkala jak po másle, nikde jsme nestáli v kolonách, nikde nebyl problém na hranicích a ani jsme nebloudili v Paříži (jako odvážlivci, co se vydali na ME auty – Korintovic a Mackovic) a dokonce i místní stadion v městečku Blainville sur Orne jsme našli hned na první pokus – na místo jsme dorazili ve čtvrtek odpoledne a za chvíli jsme už znali místo, kde jsme si mohli postavit naše stanové městečko. V okolí místního sportovního stadionu byla spousta místa, elektrická přípojka taky a tak za chvíli stály naše párty stany na ploše 6 x 6 metrů a uprostřed stolečky a naražený sud piva – prostě ráj :-)
Do večera jsme se všichni zabydleli, Míla průběžně podávala informace, které se postupně dozvídala s pomocí překladatelky Kláry od místních pořadatelů a večer se šlo celkem brzy do hajan, protože přece jen spaní v autobuse není to pravé a všichni se už těšili do spacáčků.
PÁTEK – VOLNÝ DEN
V pátek jsme si udělali bohatou snídani – všichni přivezli tolik dobrot, že jsem přecpaná ještě teď, probrali jsme všechno možné a provětrali trošku bránice, protože jsme se pořád něčemu smáli a smáli a vážně nevím, co to bylo – pár citací najdete u článku Čeníčkovců/Korintů na www.odcenicka.cz a určitě spoustu hlášek i u článku Diany na www.flyball.cz , která měla tu výhodu, že si v průběhu celé této akce dělala poznámky a myslím, že jí přirostla tužka k ruce a musela vytrpět několikrát okřikování, že ať se s tim sešitem jde bodnout – ale teď jí tiše závidím, protože já jsem si nezapamatovala skoro žádné z těch stovek hlášek, které tam padly a Diana je má poznamenané VŠECHNYYYYYYYYY.
Každopádně – pátek byl jediný volný den z celého našeho pobytu ve Francii, takže bylo rozhodnuto vyrazit k moři, které bylo od našeho městečka jen pár kilometrů. Byl krásný slunečný den a výlet na pláž byl ten pravý způsob, jak s ním naložit. Autobus nás po asi čtvrthodinové jízdě vysadil u zeleného parčíku, který jsme prošli a zůstali zírat s otevřenou pusou – před námi se otevřel pohled na obrovskou písečnou pláž, moře se táhlo k obzoru, vlevo se proháněli koně po jízdárně a na celé té obrovské pláži bylo pár lidiček – prostě ráj. Protože na pláž psi nesmí, ale podle stop tam evidentně chodí, šli jsme na pravý konec pláže tak, abysme nikomu nevadili a už jsme ze sebe svlíkali oblečení a hurá do vln (byly jen decentně maličké, tak akorát pro psy, aby se jim dobře plavalo). Moře bylo prostě úžasné, psi byli nadšení, my taky – všude v písku mušličky, vlny tak akorát, teplota vody taky – nejvíc asi poznáte z fotek, těžko se to popisuje. Vydrželi bysme tam klidně týden, ale času jsme měli příliš málo a večer jsme museli stihnou ještě lehký trénink, takže se nedalo nic dělat a po cca hodině jsme museli zase zpátky do autobusu, cestou si nakoupit nějaké jídlo v místním Carrefouru a hurá zpátky na naší základnu. (Ještě jednou se omlouváme všem, které jsme zdrželi na parkovišti obchoďáku – ten čas mezi regálama nám nějak rychle utíkal – výběr matraček a ledniček neni jen tak – takže plomiňte :-)
Večerní trénink byl opravdu lehký, jen odběh a jeden zkušební běh pro jednotlivé pejsky a pak už jsme čekali na kompletní instrukce od Míly a Kláry, které se zúčastnily schůzky trenérů před sobotním kláním. Večer se popíjelo pivečko, pojídaly grilované dobroty a ostatní francouzské dobroty zakoupené odpoledne a spát se šlo se zamotanými myšlenkami a lehkým šimráním v bříškách v očekávání zítřejších soubojů. Spali jsme jak miminka, přestože venku řádila pořádná normandská bouřka.
SOBOTA – PRVNÍ DEN MISTROVSTVÍ
A už je to tady – jen lehká, nebo taky radši žádná snídaně a po úvodním slavnostním ceremoniálu podle rozpisu nastupovat do jednotlivých rozběhů – u Dreamsů (Hop Trop Dreams - našeho nejsilnějšího družstva, zařazeného do 2. divize!!!!!!!) a u Prágů (Hop Trop Prague, kde běhá naše Fessinka jako startovní pes – což sem musím rozhodně napsat :-)))) – 3. divize !!!!!) se jednalo v sobotu o rozběhy systémem Round Robin. U Sprinterů (Hop Trop Sprinters – 6. divize) se rozbíhala družstva systémem Speed Trial, kde šlo zejména o nejlepší zaběhnutý čas. Nestíhala jsem sledovat všechno u všech týmů, protože jsem měla co dělat s naší Feskou, která mě dost vyděsila, když se někdy kolem poledne rozhodla, že už bylo dost toho těsného střídání s Jimem a že to bude cestou zpátky brát radši kolem překážek. Okamžitě jsme zavedli nápravná opatření v podobě mého hubování, běhání Fesce naproti až ke startovní/cílové čáře a Jimová měla za úkol udržet svou soutěživou dušičku na uzdě a nechávat na Fesku dostatečné mezery při střídačkách tak, aby se nám srovnala na nedělní – rozhodující běhy – běhy v systému Double Elimination, kde dvě prohry znamenají konec turnaje :-(((
Každopádně – Jimová to vydržela a přestože jsme Round Robin naprosto projeli – dobíhal se v neděli ráno a soupeři o nás nabyli dojmu totálních outsiderů (což shodou okolností odpovídalo i našemu zařazení ve 3. divizi úplně na konci), naprosto se to vyplatilo – jak se dočtete dále :-)))
Večer byla společná večeře, která byla ale opravdu zklamáním pro ty, kdo se těšili na světoznámou francouzskou kuchyni (fakt mě to votrávilo toto – jídlo dost děsný, francouzská organizace ještě horší, no prostě mě to více než zklamalo – taková gastronomická velmoc a předvedou toto :-((( , o příšerné organizaci během celých závodů ani nemluvě, ale o tom asi už víc psát nebudu, protože si radši pamatuju to hezké co nás potkalo – jen prostě: „Dávám Francouzům rok, maximálně dva“, hihi). Takže někteří zklamaní večeří – jako např. já – se vrátili do našeho stanového ležení a někteří – jako třeba nebudu jmenovat kdo – se čile zúčastnili organizovaného večerního programu nebezpečně proloženého rozličným alkoholem, tancem, předváděčkami jednotlivých družstev atp. Muselo to být velice pestré – vycházím z dojmů, které jsem nabyla z drobných návštěv zúčastněných osob u nás ve stanovém ležení a z jejich opětovného klopýtání přes stanové šňůry zpátky do prostoru oficielní zábavy – ach ty šňůry – bylo to jak v Matrixu – málokdo je proskákal bez karambolu :-)))) a někteří schytali šťavnaté nadávky od obyvatel příslušných stanů, kteří už třeba šli spát a sbírat síly na nedělní boje.
Většina z nás šla spát velice pozdě, což ale na druhou stranu mnohým prospělo v tom, že byli při nedělních vyřazovacích závodech mnohem odvážnější a nebáli se pouštět psy hodně moc natěsno, což mnohdy rozhodovalo o konečném výsledku. Ale to už patří do neděle.
NEDĚLE – DOUBLE ELIMINATION – FINÁLE A VYHLÁŠENÍ
Takže v neděli jak už jsem se zmínila výše, se doběhaly zbývající běhy ze sobotního Round Robinu a po malé přestávce se rozjel hlavní program mistrovství Evropy, tedy Double Elimination – a začali se scházet diváci, bylo jich čím dál tím víc a nakonec při finálových bězích byla atmosféra na stadionu naprosto úžasná a kdo přišel později, už se ani nevmáčknul k hrazení závodních drah tak, aby dobře viděl – což samozřejmě nás české reprezentanty nemohlo zaskočit a vyrobili jsme si zvýšenou mini tribunu z dřevěných laviček – a viděli jsme perfektně a mohli jsme fandit, až jsme si hlasivky uřvali.
Ale popořádku – Bohužel, první naše družstvo, které si vybralo svůj díl smůly právě v rozhodujících bězích, byli Hop Trop Sprinters, které prohra v druhém běhu odsunula na 5. místo 6. divize. Škoda, ale nedá se nic dělat, Double Elimination je krutý a dvě prohry = konec turnaje. Sprinteři to nesli statečně a o to víc fandili našim zbývajícím dvěma družstvům. Dreamsové předváděli ve 2. divizi infarktové souboje, kdy Murphyho zákony pracovaly na plné obrátky a uváděly nás fanoušky do stavů šílenství, když například v dobře rozjetém a už skoro vyhraném rozběhu upadl míček psovi, kterému během předchozích desítek běhů nevypadl, nebo absolutně zkušený psí borec najednou vyhnul jednu překážku, přestože to nikdy co pamatujeme neudělal – prostě málem nás klepla pepka, ale Dreamsové bojovali jak lvi a nakonec získali nádherné 3. místo na bedně ve 2. divizi – k té první je už jen krůček :-))))))
No a během našich rozběhů mě málem klepla pepka tuplem – pořád jsem trnula, jestli se Feska zase nerozhodne běhat vedle překážek – naštěstí ne a unesla všechny tip ťop Jimovy střídačky :-). Museli jsme ukrajovat každou setinku sekundy, protože družstva byla příšerně vyrovnaná a nervy pracovaly a podle toho rozběhy vypadaly:
1. rozběh s tabulkově nejsilnějším belgickým družstvem 2. divize 2 fast 2 see, které v Round Robinu běhalo standardně devatenácti sekundové časy – jsme překvapivě vyhráli poměrem 3:1, hurá, což nám zvedlo sebevědomí a začali jsme věřit, že nemusíme skončit na posledním místě v divizi, jak předurčovalo rozdělení podle vstupních časů. Navíc jsme v tomto rozběhu časem 19,07 s. zaběhli nový rekord našeho družstva :-)))
2. rozběh jsme nastupovali proti německým Ball Amazonen, kteří na všech předchozích turnajích vždy bojovali s Dreamsema – najednou jsme s Amazonkama byli v divizi my a bojovali jsme co to šlo, nicméně nás nakonec porazili časem 18,78 s. (break out time naší divize byl 18,71 s. :-), Touto prohrou jsme spadli do spodní části pavouka a čekal nás 3. rozběh.
3. rozběh našeho družstva byl s belgickým týmem Bandits a po dvou bězích, které jsme prohráli to nevypadlo s námi moc dobře – pak jsme se ale zkoncentrovali na perfektní starty a střídačky a naprosto jsme zvrátili tento rozběh na svou stranu dalšími třemi vítězstvími, takže výsledek byl 3:2 pro nás s vítězným časem 19,24 s. a šli jsme v bojích dál – takový úspěch jsme opravdu nečekali :-)
4. rozběh byl opět proti družstvu 2 fast 2 see a stejně jako ten předchozí se nevyvíjel dobře. Soupeř už nás znal a první dva běhy jsme prohráli. Naštěstí, další vývoj byl obdobný, jako u běhu s Banditama a infarktový průběh tohoto rozběhu nakonec dopadl dobře pro naše družstvo – výsledek 3:2 pro Prágy s časem 19,42 s. a s vidinou, že máme zajištěno 3. místo v celkovém pořadí 3. divize – NAPROSTÁ BOMBA!!!!! Co je opravdu nepochopitelné, že naši psi, kteří devatenáctkové časy běhali před ME pouze výjimečně, je na ME běhali i druhý den závodů odpoledne naprosto standardně a to přes veškerou únavu, která už je musela po tolika bězích v letním počasí na tak psychicky náročném turnaji zmáhat – nikdy mě nepřestanou překvapovat :-)))
5. rozběh o 2 . a 3. místo a případně možnost jít až do finále jsme už proti Ball Amazonen neurvali. Boj byl hodně vyrovnaný, po nerozhodném stavu 2:2 jsme poslední běh prohráli jen o kousíček a měli jsme z tohoto souboje ohromnou radost – i přes tu prohru 3:2. Byli jsme důstojným soupeřem nejlepšímu německému družstvu a to nás hřálo na duši. Byl to super souboj nejen pro nás, ale i pro diváky a naše „hop tropí“ fanoušky, kteří nám moc a moc pomohli svým povzbuzováním – chudáci hlasivky :-))).
Nakonec naši divizi vyhrál rakouský Carinthian Flyball Team – tabulkový favorit třetí divize, který porazil naše kamarády Ball Amazonen časem 18,92 s. a poměrem 3:1 ve finálovém rozběhu.Za námi skončili 2fast 2see (4. místo), Bandits (5. místo) a Qickstep“Flyballteam (6. místo).
Po skončení bojů jsme se postarali o pejsky, namočili je, nechali je napít a uložili do stínu a klidu našeho stanového ležení a spěchali jsme fandit finálovým bojům. Výsledky si můžete prohlédnout na stránkách http://hoptropprague.wz.cz
Jen pro pořádek ještě uvedu absolutního vítěze celého Mistrovství Evropy, kterým se stali belgičtí Black Brians 1 s novým evropským rekordem 16,83 s. Super zážitek, fakt....
No a po skončení všech běhů proběhlo vyhlášení výsledků a závěrečný slavnostní ceremoniál spojený s focením na stupních vítězů a s předáním pohárů, diplomů a cen. My jsme ještě udělali pár skupinových Hop Trop fotek – nebylo úplně jednoduché se zkoordinovat nějak smysluplně, takže trošku chaos občas :-)))
Přestože jsme toho měli všichni za ty dva dny závodění plný kecky, museli jsme plní dojmů začít s přízemní a velice nepopulární činností – s balením, protože odjezd byl naplánován na neděli večer. Bylo mi moc líto řidičů – Macků a Korintů, že tak unavení musí sednout za volant a jet 1300 km zpátky do Prahy (někteří i 1500 km – počítáno podle cesty do Francie, hihi). Balení zabralo docela dost času a směr Praha jsme vyjeli ve 22:30 hodin v neděli večer. V autobuse jsme si cucli výborné griotky od Míly a skoro všichni jsme okamžitě upadli do komatózního stavu.
Cesta uběhla hrozně rychle, protože jsme ji skoro celou prospali a příjezd na parkoviště v Praze byl v pondělí asi kolem čtvrté hodiny odpolední. Rozloučili jsme se, odpotáceli do přistavených aut a odjeli do svých domovů. Druhý den, když jsme se všichni posadili v práci (nebo někteří doma) za počítače, strhla se vlna mailových emocí a děkovaček všem všem všem – až nás to všechny dojalo – v úterý jsme vlastně všichni byli ještě myšlenkami ve Francii – naprosto nás to dostalo :-)))