Norská nepsí dovolená 22. – 28. 7. 2009

 Takže jak tahle akce, které se tentokrát bohužel nemohli zúčastnit naše chlupatice, vlastně vznikla... bylo to v polovině června, kdy jsme začali s našima probírat koupi dárku pro Tomáše k narozeninám (které má na konci června). Padaly návrhy, které se mi moc nezdály. Tomáš měl zrovna už delší dobu nějaké ubručené období s dovolenou v nedohlednu (až v září) a potřeboval by něco, co by mu opravdu, ale opravdu náladu zvedlo – ale co by to mohlo být sakriš. No a pak mě začalo v hlavě hlodat, že třeba by ho mohlo nadchnout jet někam něco fotit, co by ho bavilo fotit (takže zvířata :) a co třeba ještě nefotil (aby to nebyli zase čoklos :)... vzpomněla jsem si, že mluvil o fotkách nějakého fotografa přírody a že mi ukazoval na jeho webu fotky papuchalků (mořských ptáků – říká se jim papoušek moře) a že tehdy pronesl něco jako že by si rád zkusil někdy takhle ptáky taky nafotit.

Vážně jsem to zkoušela, ale ne a ne si vzpomenout, jak že se ten fotograf jmenoval. Jednou měl článek i v Koktejlu – ale ne a ne ten správný Koktejl najít. Prolistovala jsem jich hromadu a nic. No, nedalo se nic dělat, Toma jsem se ptát nemohla, to by začal tušit nějakou zradu – tak jsem prostě šmejdila po netu a došla se podívat na nějaké průvodce do knihkupectví s tím, že prostě nějaké místo na planetě, kde se dají fotit mořští ptáci najdu a myšlenka se začala rýsovat konkrétněji. Zjistila jsem, že místo, kam by se dalo jet za focením papuchalků je v Norsku – nějaký ostrov Runde. Hledala jsem letenky – ceny a termíny letů, zjišťovala ceny půjčení auta v Norsku, zvažovala různé varianty kudy Norskem projet a jak – letecky až na západní pobřeží, nebo do Osla a pak vlakem, nebo autem – hlavu jsem z toho měla pěkně zamotanou, ale výsledek se nakonec dostavil v podobě takového plánu cesty, který se dal zamontovat do přeplněného kalendáře našich psích akcí a pracovních povinností, současně se dal unést finančně, který se vešel do sedmi dnů (včetně víkendu – já měla jen 5 dnů dovolené, ty ostatní jsou rozplánované na psí akce :) a který zahrnoval nejen pobyt na ostrově s papuchalky, ale i dost času na poznání několika dalších míst v Norsku. Zjistila jsem u Tomova šéfa v práci, jestli mu dají ve zvoleném termínu dovolenou (děkuju Ríšo) a přednesla jsem plán našim a ti souhlasili a zapojili se do akce „dřívější gratulace Tomášovi k narozeninám“ – ty letenky se musely koupit co nejdřív, aby ještě byly – takže Tomáš byl mírně vykolejený, když jsme mu gratulovali o týden dřív k narozeninám a když rozbalil obálku s objednávkou letenek do Osla a s průvodcem a mapou kudy se dostat na Runde – ale víte co? ... byl moc rád, hurá, měl radost – povedlo se. (Opravdu mi to udělalo obrovskou radost. Díky všem.) Teď ještě, aby se povedla ta cesta celkově a aby tam ty zatracený ptáci byli :)))

 Měsíc utekl jak voda a bylo tu pondělí 20. července, tj. dva dny do odletu. A máme tu první problém, jak jinak, to bysme ani nebyli my... Tomáš má rozbitý foťák, už víc než týden, něco se v něm porouchalo (a to opakovaně) a foťák je teda v opravně (už dlouho) – ale měli by ho stihnout opravit včas. Je pondělí a opravený není, náhradní díl je na cestě z Německa. Tak snad v úterý bude k dispozici.... uf uf (dovedete si asi představit, že jet fotit ptáky do Norska bez foťáku není zcela to pravé ořechové... :(((

Je úterý, foťák opravený není a NEBUDE. (..na tuto epizodu budu vzpomínat opravdu jen velmi nerad. Výměna zrcadlového boxu a opětovné nastavení autofocusu zabralo téměř měsíc a nakonec nebýt …jak to nazvat… …asi soucitu mého šéfa asi by to celé skončilo brekem.) Zjišťujeme podmínky půjčení – kauce v šestimístné částce :((( plus samozřejmě nemalé půjčovné. Zachraňuje nás Richard, Tomášův šéf a kamarád, který si nedávno koupil stejný foťák a je táááák moc hodný, že ho Tomovi do Norska půjčí... moje vděčnost Ríšovi je nekonečná :)))), moc díky ;)  (Ríšo opravdu díky moc! Nakonec alespoň vidíš, že jsem měl pravdu, když jsem ti říkal, že bys měl koupit právě tento typ fotoaparátu. Bylo to mé nejlepší rozhodnutí J) Tak snad teď už se nic nečekaného neobjeví a odjedeme. V úterý se vracíme večer z práce a začínáme balit – naštěstí ve středu dopoledne máme čas ještě dobalit, protože na letiště vyrážíme až lehce před polednem. Letí mi hlavou: pasy, peníze, karty, průvodci, řidičáky atd. atd. snad jsme nic nezapomněli…

Na letišti jsme včas, je spousta času na zabalení zavazadel do fólie a check-in. Paní u přepážky je milá, ale sděluje nám, že zaplatíme poplatek za to, že jsme neprovedli check-in přes internet – pokud totiž máme koupené letenky přes Click4Sky, je to naše povinnost i přesto, že vlastně letíme s ČSA. Nevadí, platíme 2 x 250,- Kč, žádná tragédie. Paní však zkoukne naše 3 zavazadla a říká: „A to víte, že smíte mít každý jen jedno zavazadlo, pokud jste si koupili letenky přes Click4Sky?“ Já začínám trošku zuřit a říkám milé paní, že teda dojdeme ty zavazadla přebalit tak, abysme věci z té třetí nejmenší tašky nahrnuli do těch dvou větších a tu malou že si vezmu na palubu. „OK, jen se musíte vejít do 20 kg u těch dvou tašek které půjdou do zavazadlového prostoru“ oznamuje ta milá dáma, kterou v tu chvíli už definitivně nenávidim... grrrr. Musím k bankomatu vybrat na další zabalení zavazadel do fólie, protože skrz to přebalení všeho musíme tu původní fólii samozřejmě roztrhat... no, nevadí. Času máme dost. Takže to přebalujeme, znovu zafólijujeme a jdeme znovu na check-in, kde podobně trpí další a další cestující kteří také řeší otázku dvou zavazadel a poplatků a nevim čeho všeho – proč dělat věci jednoduše, když to jde tak jednoduše dělat složitě, že? Pak proč aerolinkám pořád ubývají cestující, no, nebudu to komentovat :(

Takže, sedíme u správného gatu a čekáme – všichni okolní cestující už nasedají do letadel, jen my pořád vidíme na obrazovce nápis „GO TO GATE“  a ne a ne to překliknout na BOARDING. Z amplionu se ozývá, že let do Osla je mírně zpožděný, jen o půl hodiny – je z toho hodina, ale nakonec přece. Takže když počítám dobře, tři nepříjemnosti (až katastrofy) v tuto chvíli zažehnány (foťák, zavazadla a zpoždění letadla) a od teď nás už čeká jen to dobré... prostě v to věřím a hotovo :) 

Letíme, začíná nám dovolená, pan kapitán hlásí, že v Oslu je 23 stupňů a polojasno. Super, předpovědi vypadaly divoce, tak snad počasí vyjde.

Pár Šárčiných fotek

Přistáváme v Oslu – je 15 stupňů a prší – nevadí, hlavně aby bylo připravené to rezervované auto. Počasí v Norsku je proměnlivé, s tím se musí počítat a taky s tím počítáme, jsme na to správně vybavení.

Jdeme do kanceláře autopůjčovny a místo rezervovaného Golfa fasujeme Fabii – Tomáš se trošku vzpěčuje, ale paní je drsná a se slovy – je to s Golfem stejná třída, je to kombik na nás chrlí potřebné informace, předává klíčky a smlouvu a už capeme na parkoviště... chtěla jsem paní říct něco v tom smyslu, že víme, co je Fábie za auto a Golfa jsme měli... a není to úplně totéž, ale pak se smiřuju se situací a s nataženou kapucou hledám parkoviště s číslem E25, kde na nás čeká krásná, nová, černá Fabie kombi, která má najeto jen 5000 km a ještě voní novotou. Přestáváme se mračit a od teď už jen samá dobrá nálada :) – no vážně :))) 

V kufru máme všechny zavazadla, na palubce navigaci se zadaným cílovým bodem – ostrov Runde. Navigace (dále jen Míla) ukazuje vzdálenost 580 km, doba cesty 8,5 hodiny. Pcha, říkáte si, že asi překlep. Ne ne – my znalí cestování po Finsku jsme tím nebyli zaskočení, protože stejně jako ve Finsku, i v Norsku se jezdí krokem. Většinou 60 – 70 km/hod., dost často taky 50 km/hod. a sem tam, velmi zřídka neuvěřitelnou stovkou. (…ano, stovkou jsme jeli 2 km po dálnici kolem Osla, a vzhledem k tomu, že už jsme pak žádnou další dálnici nepotkali, a tak se pro nás tou nejzávratnější rychlostí stala na zbytek cesty magická osmdesátka.) Stejně jako ve Finsku, je to mimo jiné, zejména kvůli losům (kteří ve Finsku nežijí – to je ale jiný příběh :). V Norsku totiž losi žijí a potvrdilo se to velmi brzy – už během prvního přejezdu z Osla na Runde jsme ve 23:45 hodin dne 22/7/2009 viděli vedle silnice na louce živého a divoce žijícího LOSA (teda konkrétně paní losici) – a tyto podrobné informace tu uvádím zejména pro čtenáře ze Zlína, účastníky naší finské expedice – neboť tato paní losice byla potvrzená dvěma pozorovateli, mnou a Tomášem – ne jako v případě imaginárního pana losa údajně viděného jedním panem architektem... no ale zpátky k naší cestě. Jeli jsme už asi dvě hodiny, bylo krásně vidět, přestože bylo už po osmé hodině večer a rozhodli jsme se teda, že pojedeme bez noclehu až na Runde, jen si cestou koupíme něco k jídlu a pití a odpočineme si až na ptačím ostrově. Krajina kolem byla nádherná, členitá, zelená, samé lesy, říčky, vrcholky a skály a vodopády všude kolem nás. Pustili jsme si norské rádio a nic nám nechybělo. No něco přece, dostali jsme pořádnou žízeň. Tak jsme zastavili v městečku Ringebu asi v devět večer u RIMI Marketu a šli si koupit něco k jídlu a pití. Ceny potravin a nápojů nás poněkud zaskočily, a to i přesto, že jsme na jejich výši byli už v Praze upozorněni. No co, máme dovolenou. Dáváme do košíčku chleba, nějaké uzeniny, sýr, vodu, pivo a jdeme k pokladně. Paní prodavačka to markuje, ale ne tak pivo, to bere z pásu a odkládá někam za pokladnu se slovy: „už je po osmé večer“ – eh? Cože? No a co jako že je po osmé večer? Paní k nám poněkud unaveně zvedá zrak a trpělivě vysvětluje: „Po osmé večer vám nemůžu alkohol ve všední den prodat.“ Nedá mi to a přemýšlím nahlas: „Takže vy tu pijete poránu... aha“ :) Paní to bere s humorem a dodává: „O víkendu jen do šesti.“ Kroutíme hlavami a sedáme zpátky do auta – zvláštní to země to Norsko...

 Jedeme dál, až do půl dvanácté je krásně vidět, pak jedeme ještě dvě hodiny za tmy, ale to už jsme pěkně unavení, tak přemlouvám Toma, aby chvíli zastavil na břehu jezera a že si chvilku odpočineme. Moc se mu nechce, ale nakonec taky zadřímnul a po pár hodinách odpočinku pokračujeme na náš první trajekt v Norsku. Chvilku před šestou hodinou ráno přijíždíme do spícího městečka Folkestad a čekáme na trajekt, který jede v 6:10 přes Voldsfjorden do města na opačném břehu jménem Volda. Trajekt platíme až po nalodění, cesta trvá chviličku, jen asi 15 minut, ale já to nemůžu v autě vydržet a lezu na ochoz trajektu (kam veřejnost nesmí) a fotím probleskující sluníčko nad fjordem a městečkem Volda – je to tu nádherné, malebné, zelené až kýčovité – jako ostatně celé Norsko. Nemůžu se vynadívat, ale musím zpátky do auta, protože už přirážíme ke břehu a vrata trajektu se otevírají a my máme před sebou posledních pár kilometrů na ostrov Runde. Cesta se teď klikatí mezi zálivy a ostrůvky, občas projíždíme tunely, občas se šplháme přes uzounké mosty a nemůžeme se vynadívat. A už je před námi poslední most a úzká silnička vedoucí po kamenném náspu přes mořskou úžinu – a jsme na Runde.

Ostrov RUNDE - Čtvrtek 23/7

Pár Šárčiných fotek

Neuvěřitelné, jsme tu – je sedm hodin ráno, všechno spí a my projíždíme ten mini ostrůvek po jedné jediné uzounké silnici, která tu vede podél pobřeží a rozhlížíme se, kde že je náš hostel, kde máme zamluvený pokoj na dvě noci. Míjíme jakousi dřevěnou barabiznu bez mrknutí oka. Vpravo je kemp, ale v něm jen stany a karavany a pak už silnička končí. Chvíli se procházíme na jejím konci kolem břehu moře a fotíme si ty nádherné výhledy na mořské pobřeží. Pak začíná mrholit, sedáme do auta a jedeme po stejné silničce zpátky, ten hostel musí být někde podél ní. Tomáš si matně vzpomíná, že to byla dřevěná tmavá budova – že by tahle? ... a ukazuje na tu barabiznu, kterou už jsme jednou míjeli.(původně jsem myslel, že je to kůlna na lodě. Prostě nikde žádná okna.) A už vidíme nápis na ceduli – je to ona, no potěš, na obrázku vypadala značně lépe. Beru za kliku, zamčeno. Je deset dopoledne – na dveřích se píše, že tu budou od dvanácti. Tak co teď? Budeme tu čekat, nebo vyrazíme na ptáky? Jasně že na ptáky, převlékáme se a přezouváme u auta a hledáme začátek stezky vedoucí nahoru na kopec a na druhou stranu ostrova na útesy, kde by měli ty opeřenci hnízdit – a vyrážíme. (Naštěstí jsem měl v ruce, díky Ondrovi Prosickému, mapku ostrova s přesně vyznačenými hnízdišti jednotlivých ptačích druhů. Díky Ondro, ušetřil jsi mi den času.) Tomáš na zádech batoh s veškerým fotografickým vybavením (hmotnost zhruba 15 kg), já na zádech batoh s pláštěnkama a pitím, přes rameno stativ k foťáku (jsem tady jako nosič pana fotografa :) a vyrážíme do kopce. Ale není to kopec, je to krpááááál, sklon moc a moc stupňů, funíme, potíme se, co chvíli musíme odpočívat – jsme z kancelářského způsobu života zcela shnilí :(  Počasí nic moc, dost pod mrakem, ale příroda krásná – pohledy zpátky na moře nádherné. Šlapeme dál, procházíme brankami v ohradách pro volně se pasoucí ovce a směřujeme k vrcholkům před námi. A samozřejmě pořád funíme – je to fuška. Po půl hodině chůze a funění se dostáváme na vrcholek, takovou planinu, ze které už vidíme z ostrova na druhou stranu – zase moře :) Pokračujeme doleva ke skaliskům, kde musíme přelézt po žebříku přes takový skalnatý výběžek a pak už se po pár metrech dostáváme na plošinu, asi 15 – 20 metrů pod vrcholkem útesu, kde nad námi i pod námi na útesu hnízdí PAPUCHALKOVÉ!!! Teda kde mají hnízdit – my jich tu moc nevidíme, jen sem tam tu nějaký přeletí a to dost daleko pod námi, že nejdou vůbec fotit. Navíc je dost zataženo – a to je přitom skoro poledne. Jsme tam sami, papuchalků minimum, počasí naprd – něco je špatně. No ale jinak je tu krásně... Jdeme zpátky dolů a znovu zkoušíme se ubytovat. Je hodně po dvanácté hodině, tak už tam budou.

Beru za kliku, zamčeno  – a sakra... co budeme dělat? Na ceduli na dveřích je telefonní číslo. Volám na něj a říkám pánovi, že tu máme rezervaci, ale že tu není nikdo, kdo by nám dal klíče. On odpovídá, že to je normální, že tam nejsou pořád (myšleno personál) a že do pěti minut přijde. Tak čekáme, pán přichází, dává nám klíče, za příplatek 60 NOK (norských korun) za osobu povlečení a upozorňuje, že když se budeme chtít osprchovat, musíme vhodit do automatu před sprchou 10 NOK, aby tekla voda po dobu 4 minut. Zvláštní to země, to Norsko :)

Dáváme si věci na pokoj (teda pokojíčíček miniaturní), ale jsou tu dvě postele a je tu čisto a jdeme sehnat něco k snědku. Ptáme se pána, kde je tu nějaká sámoška, kde se dají nakoupit potraviny. Hledá mapu, že nám to ukáže, ale nemůže jí najít (brblaje, kde ta mapa je, tady někde byla...pobíhá po místnosti - neúspěšně) Říká, že je to kousek, deset minut autem a když teda mapa opravdu nikde nevyskočí a neplácne ho po hlavě, aspoň nám píše název městečka, kde ten obchod je. Míla městečko zná, ale není to deset minut, je to půl hodiny autem :) Jedeme tam a počasí se začíná zlepšovat, obloha se krásně zbarvuje do modra a my se po návratu z obchodu hrneme na druhou výpravu za papuchalky. Než ale dojdeme k začátku stoupání, obloha se rychle zatahuje a začíná pršet, a to dost. Obracíme teda zpátky a jsme z toho trošku naštvaní. Ujdeme pár set metrů směrem k hostelu a už jen mrholí, navíc v dálce se mraky trochu trhají. Obracíme se teda zase zpátky směr papuchalci. Pod kopcem se chováme už trošku jako blázni – pozorujeme oblohu, dohadujeme se odkud fouká a jak husté jsou tím směrem mraky a jak rychle asi přeletí a jestli za nimi nejsou další... :))) nakonec nad tím mávneme rukou a prostě vyrážíme. Přinejhorším zmokneme, no a co – jsme přece v Norsku.

Opět cestou v kopci div nevypouštíme duši, funíme a nadáváme na své shnilé lidské schránky, ale dostáváme se nahoru a nebudete tomu věřit – obloha se rozjasňuje, mraky odplouvají a objevuje se sluníčko. A k tomu všemu - jsou tu! Papuchalci – jsou jich stovky, létají nám přes hlavy na horní část útesu a jsou prostě všude kolem. Přistávají se zobáčky plnými rybiček a zalézají do otvorů ve stráni pod námi, kde mají hnízda a kde je cpou do zobáčků papuchalčím dorostencům. Nejsme tu na papuchalčí pozorovatelně sami, je tu několik dalších turistů a všichni se snaží nafotit ty krasavce s barevným zobákem. Jsou neuvěřitelně rychlí v letu a neuvěřitelně legrační a neohrabaní při přistávání a chůzi, nebo lezení po kamenech a trávě na útesu. Strašně se nám líbí – na stanovišti na útesu jsme několik hodin, krásně svítí sluníčko a je to prostě nádhera. Kolem deváté večer se ale zase zatahuje, Tomáš má spoustu fotek a vyrážíme tedy zpátky dolů, něco povečeřet a koupit nějaké pohledy – jak jinak než s papuchalky :)

Večer si prohlížíme fotky a popíjíme Coronu – dneska nám jí prodali, je čtvrtek a stihli jsme obchod včas, hihi.

Ostrov RUNDE - Pátek 24/7

Ráno jsem úplně mrtvá, nechce se mi vstávat a pořád se přesvědčuju, že jsem přece na Runde a musím z postele, je to škoda se válet, ale tělo nechce... Nakonec to vybojuju a vstávám, Tomáš se právě vrací do pokoje a ptá se, jestli už teda jako vstanu, nebo zaspím i svou smrt, ha ha, nikdo se nesměje :) Není to zase až tak hrozné, je devět hodin ráno a Tomáš mi vypráví, že už skoro tři hodiny pozoruje venku racky, přesněji racčí rodinu – tátu, mámu a synka – jak snídají. Dívám se ještě ne zcela probraná na Toma, jestli už po ránu nesvítilo moc sluníčko a nepřehřál se, ale ten to rozvádí že tomu hnědému racčímu dorostenci nosí táta racek celé ráno z odlivem odkrytého mořského pobřeží malé kraby, rozklofává mu je a dohlíží na to, aby je snědl a racčí máma sedí na střeše hostelu a hlídá – když se objeví nějaký vetřelec, spustí hrozný křik a odhání ho pryč. Ahaaaaaa, tak to byl ten hluk co mě ráno budil – paní racková uřvaná :)))

Jdu se na ně taky podívat a pak se jdeme projít po pobřeží, opět sledujeme meteorologickou situaci – počasí se tu střídá co půl hodiny – takže to není vůbec snadné něco naplánovat. Jdeme kolem informačního centra pro turisty, nového moderního komplexu ze dřeva a kovu s velkými okny směrem na moře a po přečtení cedule KÁVA neomylně míříme dovnitř na snídani – kávu s jahodovým a jablečným dortíkem... a protože se za těmi velkými okny krásně protrhávají mraky a zase vykukuje ta modroučká obloha, ptáme se info-paní, jesli jsou ještě volná místa pro projížďku lodí kolem ostrova. Říká, že loďka, na kterou je možné si koupit lístek v tomto infocentru je už plná, ale že máme zajít přímo do přístavu a zeptat se tam a nebo naproti přístavu do Cafeterie a zkusit to i tam (každý majitel loďky má svého prodejního agenta někde jinde na tomto mini-ostově – ještě že je to všude pár kroků :)))

Takže míříme na molo a ptáme se na volná místa na lodičce jménem Casablanca. Máme smůlu, loďka je plně obsazená a za pár minut vyplouvá. Zkoušíme to tedy naproti přístavu v kavárně a dozvídáme se, že místa jsou na lodičce jménem Aquila, odjezd v jednu hodinu. Platím dva lodní lístky a vracíme se do hostelu pro věci nezbytné pro plavbu – foťák a zejména pak nepromokavé oblečení (tady jeden nikdy neví, co počasí zase vymyslí :)

Před jednou jdeme do přístavu, fotíme si lodičky a hledáme tu svou Aquilu – najednou Tomáš ztuhne a ukazuje na maličkou pohupující se loďku světlé barvy se slovy: „Tak to se zaručeně pobleju...“ :))) 

Není ale čas na nesmysly, nastupujeme na loďku jako druzí a zabíráme si místa úplně vzadu, aby mohl Tomáš dobře fotit a nikdo mu tam nestrkal hlavu a ruce s mini-foťáčkem. Odjíždíme z přístavu a pan kapitán a současně majitel loďky v jedné osobě se nám představuje a povídá, že nás čeká krásná klidná plavba, protože moře je bez jediné vlnky a že je to velká škoda, že nejsou pořádné vlny, protože to bysme teprve poznali, jak báječnou lodičku on má, která zvládne i pořádně rozbouřené moře... všichni jsme rádi, že si to neověříme a trošku trneme, že pan kapitán lodičku vůbec neřídí, ta se pořád víc a víc blíží k mostu vedoucímu na Runde a dál nám povídá, které že všechny ptáky během plavby uvidíme a překládá jejich názvy do všech jazyků, které se v podobě turistů na lodičce sešly – holandština, francouzština, čeština (vážně znal i české názvy těch ptáků: papuchalk, orel mořský – tady byl trošku problém s výslovností, racek, bouřňák, alka, alkoun, terej – no dooobře dobře, měl to napsané zezadu na fotografiích těch ptáků, ale vyslovoval to hezky česky :) Jo a ještě vlastně Belgičani s námi jeli, na ty jsem málem zapomněla.

Počasí je nádherné, sluníčko, hladké moře. Objíždíme ostrov z druhé strany a pan kapitán lodičku kormidluje až těsně ke skaliskům na kterých posedávají ptáci a vjíždí i dovnitř do jeskyní vyhloubených mořským příbojem. Všude kolem krouží spousta ptáků a když proletí orel, spustí se volání na poplach a zavládne chaos a úprk na všechny strany. V dálce u dalšího ostrova vidíme, jak se terejové z obrovské výšky vrhají jako šipky do moře, kde loví ryby až v šedesátimetrové hloubce – bohužel je to tak daleko, že nejde nic nafotit. Obeplouváme pomalu ostrov dál, u jednotlivých kolonií se vždycky zdržíme na focení a pokračujeme kolem ostrova po dobu dvou hodin, které uběhly jako voda. V závěru hází pan kapitán přes palubu lahev limonády, která je uvázaná na provázku a po pěti minutách jí vytahuje vychlazenou a rozlévá do kelímků jako přípitek na konci plavby – no, vínko by bylo lepší, tato zelená věc je dost blivajz, ale chlazení bylo originální :) (…pro účastníky finské expedice bych rád poznamenal, že onen „blivajz“ byl hruškový cider. Ano, modří již vědí…) Je mi docela líto, že už to končí, ale začíná mi být trošku špatně od žaludku i přes to hladké moře, tak je asi opravdu čas přirazit ke břehu. Ještě si naposledy fotíme ostrov z pohledu od moře a vystupujeme na souš – dobře jsme udělali, že jsme se nezalekli mořské nemoci a na výlet vyrazili, byl to krásný zážitek.

Odpoledne musíme opět zajet na nákup – došel chleba a pití. Po návratu z obchodu vyrážíme na další, v pořadí už třetí, papuchalčí výpravu. Už přesně víme o co jde, nevšímáme si rozmaru počasí, protože za půl hodiny bude zase jiné a stoupáme nahoru do kopce. Kolikrát bysme asi tak museli nahoru vylézt, abysme si na to zvykli a nefuněli? No my dva asi mockrát...

Papuchalkové zase létají, je podvečer, sice trošku zataženo, ale fotit se dá a je to opět krása. Já jen pořád spekuluju, jak by se dali vyfotit když sedí, ale ze stejné úrovně – což tady nejde, protože buď jsou pod námi, nebo nad námi, ale nikdy vedle nás... no co se dá dělat, taková fotka nebude. Tomáš mi půjčuje chvíli to své dělo (foťák myslim) se slovy: „Zkus si to taky...“ Tak já to zkouším, foťák je nastavený, takže stačí opravdu jen včas zmáčknout spoušť. Cvakám jak divá, sleduju dráhu letu těch lítacích potvor a výsledek je NULA – ano, dobře čtete, ani jeden papuchalk se mi nepodařil vyfotit tak, aby nebyl rozmazaný a jak jsem už psala, nastavením foťáku to opravdu nebylo :)))

Nemohli jsme se ze stanoviště utrhnout, věděli jsme, že je to naše poslední výprava za papuchalky tady na ostrově, protože druhý den ráno z ostrova odjíždíme, ale všechno má svůj konec. Sbalili jsme své věci a vyrazili zpátky. No a představte si, cestou o kus dál najednou vidím, že pár metrů pod námi na stráni v trávě sedí dva papuchalci vedle sebe a několik turistů si je tam fotí, že slezli blíž k nim a jsou teda na jejich úrovni. Honem žadoním o foťák-dělo a lezu po stráni dolů a blíž a blíž k nim, až je to to přesně ono, jak jsem je chtěla mít vyfocené – papuchalci se se mnou rozloučili opravdu ukázkově :)))

Tomáš ještě cestou dolů fotí chaluhu v trávě uprostřed louky, ale už je málo světla a začíná pršet, tak se opravdu musíme s vrcholky ostrova rozloučit a slézáme zpátky na pobřeží a vracíme se do hostelu, kde musíme zabalit věci a připravit se na brzký ranní odjezd směr Geirangerfjord – náš další norský cíl.

Přesun do Dovrefjellu - sobota 25/7

Pár Šárčiných fotek

Třetí den – sobota 25/7

Vstáváme v šest hodin – už mi to nedělá problém, už jsem se dospala :)

V 6:45 vyrážíme do Geirangerfjordu – údajně nejkrásnějšího fjordu, který musíme když jsme v Norsku určitě vidět. Plán zní tak, že až projedeme tento fjord trajektem, najdeme si na jeho břehu ubytování a zůstaneme jednu noc na místě a uděláme si výlet v jeho okolí.

Míla ukazuje 132 km, 3,15 hodiny, je zataženo a mrholí. Racci se s námi loučí u auta, zase nosí mlaďochovi kraby a stráží jeho snídani.

Naposledy přejíždíme most z Runde a loučíme se s ostrovem. (Doufám, že se sem jednou vrátím. Tyto dva dny pro mě byly obrovským zážitkem, a kdyby už nic jiného nevyšlo, tak za focení na Runde ta cesta stála. Díky moc Šárce a našim sponzorům.) Dvě hodiny jedeme nádhernou krajinou plnou mořských zátočin a v 8:45 se řadíme do fronty na trajekt v městečku Saebő. Nad vodou je závoj z mlhy, za jezerem se tyčí skály a z nich padají do jezera vodopády, vlevo je malebné městečko, pár barevných dřevěných domků a nad hladinou se vznáší racek – pohádka, všechno ještě spí. Chvilku čekáme a v dálce se objevuje náš trajekt a svižně se blíži k molu. Fotím si ho a naskakuju do auta. Vjíždíme na trajekt a vylézáme z auta – nemůžeme se vynadívat na tu nádheru kolem. Cesta trvá asi 15 minut, ale nikdy ten obrázek už asi z hlavy nevymažu :)

Jedeme další dvě hodiny do městečka Hellesolt, kde se řadíme do fronty na trajekt přes Geirangerfjord. Máme ale dost času, než trajekt pojede, takže se jdeme najíst a zkouknout několik krámků se suvenýry a také obchůdek s pleteným zbožím značky DEVOLD.

Čas nám rychle utíká, vracíme se do auta a najíždíme na poměrně velký trajekt spolu s mnoha dalšími auty. Auta parkujeme v podpalubí a všichni se hrneme na horní palubu, otíráme si mokré židle a usazujeme se u zábradlí, abysme co nejlépe z lodi viděli. Počasí ale opravdu nic moc, zataženo, budeme rádi, když nezmokneme. Loď vyráží a my se kocháme vodopády a posloucháme výklad o zajímavostech fjordu. Míjíme dvě farmy, jednu úplně dole u hladiny fjordu a jednu nahoře na strmé skále nad fjordem – byly opuštěny kolem roku 1960, ale předtím tam lidé celoročně žili a hospodařili, pěstovali ovoce a chovali krávy a ovce – těžko uvěřit, že se tam v té samotě nezbláznili. Děti si prý přivazovali na provaz, aby nespadly ze srázu do vody. Fjord krásný, co nás ale hodně zklamalo, bylo množství turistů všude kolem, vozí je sem po autobusech a městečko Geiranger, kde jsme měli naplánováno zůstat do druhého dne, není zdaleka tak malebné, jako městečka z pobřeží, jsou tu moderní hotely a všude ty davy turistů – rozhodli jsme se tu nezůstávat, ale pokračovat v naší cestě dál. Navštívili jsme jen prodejnu se suvenýry a zakoupili si na památku hrnečky – já s motivem losů a Tomáš se symboly Norska – ano ano, hrozný kýč, víme… :))) Jo a já ještě ponožky s losem – taky dobrý :))))

Do Míly zadáváme další náš cíl, městečko Dombas, (…prosím nezaměňovat s Donbasem, to by byla zcela jiná dovolená.) kde chceme navštívit národní park Dovrefjell – prý tam mají soby a pižmoně, tak uvidíme, co nakonec uvidíme. (Míla se ukázal být neocenitelným pomocníkem. Vodil nás všude naprosto spolehlivě a ještě stíhal hlídat policejní kamery, kterých jsme potkali během naší cesty snad stovky. Jsou opravdu všude.)

Geiranger opouštíme ve 12:45 hodin, Míla ukazuje vzdálenost do cíle 183 km, 3,15 hodiny – noooo, to zase bude cesta, hihi. Lije jako z konve, naše Fábie se šplhá serpentýnami nad Geirangerfjord a my jsme rádi, že jsme se rozhodli jet dál a ten déšť přestát cestou v autě a ne v pláštěnce venku na výletě. Opět ale musíme obdivovat okolní přírodu – je nádherná i v dešti a všude ty vodopády – aby nám to už nezevšednělo :)

Ve 13:15 najíždíme v městečku Eidsdalen přímo na trajekt do Linge – to bylo ale načasování – přijeli jsme a rovnou se zařadili do fronty, která se už rozjížděla a najížděla na trajekt, ideální :) Cesta trvá 20 minut a je to náš poslední přejezd trajektem na naší cestě. Měli jsme čas vystoupit z auta a jít se podívat z horní paluby na fjord. Příroda nás tady nepřestává fascinovat – krása kam oko pohlédne – asi začnu básnit :)))

Pokračujeme do Andalsnes směr sever a cestou projíždíme známou „Trolí stezku“. Nebudu to tady asi moc rozvádět – podívejte se na fotku, jaká silnice klikatice tady vede a jaký vodopád tu padá. Silnička je úzká a občas mají zejména autobusy problém se tu vytočit, pokud jim tam nějaký osobák nešikovně najede. Venku prší jen se leje a my občas odstavujeme auto a vybíháme si nafotit pár obrázků – ale rádi zase skáčeme do suchého autíčka – počasí opravdu zlobí. Prohlížíme si okolní rozeklané skály a vodopády z auta a obdivujeme jezera, potůčky, malé historické chlívky – pozůstatky po kdysi prosperujících farmách, které tu už dávno nejsou. Všude v krajině jsou postavení malí kamenní trolové – takové sošky poskládané z kamenů. Staví je turisti, tak zastavujeme a protože jsme taky turisti, stavíme si pana a paní Seemannovi – mně trvá stavba paní Seemannové déle a Tomáš to komentuje že je to proto, že je více komplikovaná než jeho elegantní pan Seemann postavený během jedné minuty :) (No popravdě jsem to hodnotil slovy „Vyšší pán a komplikovanější paní“)

Nasedáme zpátky do auta a čeká nás ještě kolem 80 km do Dombasu. Dívám se na stav nádrže a říkám Tomovi, že bysme měli někde dotankovat nádrž. (…no jo, teď seš chytrá, ale že dalších 70 km nebude pumpa, když jinak byly po dvou kilometrech tos nevěděla.) Jojo, jasně. Jedeme a z nádrže stále ubývá, říkám, měli bysme dotankovat tu nádrž. Jojo. Tady je čerpačka na každém rohu, u příští zastavím. Jedeme dost z kopce a z nádrže ubývá pomalu, ale přece jen, máme tam naftu už jen na 50 km. Čerpačka nikde žádná. Tomáš jede úsporně, ovšem objevuje se značka s 12% stoupáním. Z nádrže ubývá už celkem rychle. Najednou Tomáš vykřikne – tady je značka, čerpačka – teda neni, je to značka informací pro turisty. Hele hele, tady doleva, čerpačka – v nádrži nafta už jen na 30 km. Uf uf, odbočujeme k čerpačce – teda k čerpačce, spíš k historické relikvii – tři veeelmi omšelé a mastné stojany vedle budovy kde je pošta a nikde nikdo. (…ano, udělal jsem tu chybu a chopil se tankovací pistole. Ještě druhý den jsem byl cítit naftou.) Tomáš otevře nádrž, vezme tankovací pistoli, zasune a nic. Vrací pistoli zpátky a dívá se na jakousi ceduli pověšenou nad stojany a pod ní jakési tlačítko zvonku. Oznámení na ceduli vůbec nerozumíme, ale zkoušíme zvonit na zvonek, jestli nepřijde nějaká obsluha. Nic. Po chvíli přijíždí dodávka s norskou SPZ a já se hrnu k pánovi co vystoupil a prosím ho, aby nám přeložil, co je na té ceduli a jestli je šance, že někdo přijde a natankuje nám. Pán přelétl ceduli očima a usmíval se, když nám anglicky povídal, že jsou to bezpečnostní pravidla při tankování a že ten zvonek podle něj vůbec nefunguje. Ptali jsme se ho, jestli neví jak daleko je další čerpačka, že máme v nádrži už jen naftu na 30 km – říkal že neví, ale že zavolá kamarádovi, který z té strany kam my jedeme právě přijíždí a zeptá se ho. Dovolím si tady vsuvku, že máme z Norska tu zkušenost, že Norové jsou všichni velmi ochotní a vstřícní k turistům a nestalo se nám za celou dobu, že by se na nás někdo mračil, byl neochotný nebo nepříjemný (a to ani v případě odebrání piv u pokladny a ani v případě hloupých dotazů a požadavků :)

Pán dotelefonoval a řekl, že zhruba 15 km daleko je další a moderní čerpací stanice a že můžeme klidně pokračovat v cestě a brzy na ní narazíme. Poděkovali jsme a doufali, že informace je správná – jinak pošlapeme pěšky... a byla správná, přijeli jsme do dalšího městečka a čerpaček tam bylo hned několik. Natankovali jsme a začali se shánět po noclehu. Chtěli jsme si dopřát něco pohodlného, s pěknými povlečenými postelemi, teplou sprchou a vlastním WC. Tomáš mi ukázal v průvodci na telefonní číslo hotelu, který se mu podle popisu zamlouval, tak jsem vytočila číslo a ptala se na dvoulůžkový pokoj s koupelnou na dnešní noc. Pán chvíli zjišťoval a Tomáš mi v mezičase napovídal, že kdyby to šlo, ať si řeknu o pokoj s okny na jih, že v průvodci píší, že tam je nejlepší výhled. Pan recepční mi sděloval, že pokoj mají a že můžeme přijet. Zeptala jsem se, jestli by to mohl být pokoj s okny na jih. Na druhé straně chvíli ticho, ale pak pan recepční zareagoval, že se pokusí zjistit, na kterou stranu je jih a které pokoje tam mají okna – já mu říkala, že jestli to neví, ať si s tím nedělá starosti, ale on velmi ochotně sliboval, že si to zjistí a ptal se, proč máme tenhle požadavek. Řekla jsem mu, že to v průvodci doporučují jako nejlepší výhled z hotelu a s tím jsme se rozloučili. Položila jsem telefon a čtu si znovu v průvodci ten odstavec a nic o jihu tam nečtu. Kdes to četl o těch oknech na jih? A Tom mi ukázal v průvodci na úplně jiný odstaveček patřící jinému hotelu, než kam jsem volala :))))) Smáli jsme se jak blázni, ale současně ocenili neskutečnou ochotu a vstřícnost pana recepčního nám vyhovět. Nebudu tady moc rozepisovat náš pobyt v hotelu, ale mám pro cestující do Norska následující radu – nevyhazujte peníze za hotely. Jsou zbytečně drahé, nejsou nic moc – naprosto obyčejně zařízené, ten náš i dost letitý a v hotelové restauraci mají neskutečně vysoké ceny jídel a ještě vyšší ceny nápojů. Personál je ovšem opravdu velmi ochotný a pan recepční nám vyhověl i s výměnou pokoje, když se nám ten prvně přidělený s okny na jih nelíbil :))) a navíc, když jsem druhý den ráno zjistila, že jsem zapomněla večer v restauraci svou taštičku s peněženkou, doklady a všemi kreditkami a vletěla jsem na recepci s očima navrch hlavy jestli se nenašla, pan recepční (už jiný na další směně) mi mou taštičku pohotově a se zcela kompletním obsahem uvnitř podával a na tváři měl výraz plného pochopení. (…taky byl asi ženatej.)

Národní park DOVREFJELL - neděle 26/7

Pár Šárčiných fotek

Spíme do sedmi hodin, ale pak musíme rychle vyrazit, protože na dnešní den máme na programu návštěvu národního parku Dovrefjell s průvodcem, který nás má zavést k pižmoňům. S panem průvodcem se máme setkat u info stánku v centru Dombasu v půl deváté. Jsme tam před osmou, tak jdeme ještě na snídani naproti na čerpačku – teplé bagetky a kávička, moooc dobré :) Na pižmoní safari máme všechno sbalené – Tomáš fotografické vybavení, já ostatní nezbytnosti proti dešti, nějaké pití a něco k jídlu – safari má trvat kolem pěti hodin.

V půl deváté přijíždí omšelý Opel a z něho vystupuje velmi přírodní drobný mužíček, velmi vstřícný, neurčitého věku a říká, že ještě chvíli počkáme, jestli nedorazí další turisté a pak vyrazíme – počasí není ale moc dobré, je mlha, vítr a bude asi pršet. Nikdo další nepřijíždí, tak vyrážíme směr vzdálené pahorky zahalené mlhou.

Zastavujeme na parkovišti u hotelu, který je obklopený spoustou ohrad s koňmi – něco mezi huculem a normálním jezdeckým koněm – je jich v ohradách spousta různých barev a vedle ještě oslice s malým oslíkem. V přízemí hotelu si sedáme do sedačky ještě s dalším párem ze Švédska asi tak v našem věku a posloucháme úvodní slovo pana průvodce – povídá jak bude safari probíhat, která zvířata uvidíme, hodně vypráví o sobě a o tom, jak to tak přišlo, že dělá průvodce pižmoního safari atd atd. A když už víme všechno potřebné pro naši výpravu, sedáme si do jeho auta všichni a popojíždíme kousek dál ke vstupu do prostoru, který je současně přírodní rezervací a současně občasnou střelnicí pro vojenská cvičení :) (…není se co divit, že pižmoni přibývají jen velmi zvolna) U vstupní závory je nutné zaplatit 50,- NOK za vjezd auta do parku a pak už jedem krajinou plnou vřesů a lišejníků, mírně zvlněnou a v dálce ohraničenou prstencem vysokých hor s jazyky sněhu na úbočích. Nejvyšší vrcholek, skoro stejně pojmenovaný jako naše Sněžka – Snohetta  - není vidět kvůli mlžnému oparu, ale krajina tu má takový zvláštní, divoký nádech. Je možné tu vidět soby, pižmoně a další drobnější zvířata, my ale chceme vidět hlavně pižmoně a za nimi nás má průvodce vzít co nejblíž tak, aby šli fotit. Byli jsme ale upozorněni, že blíž jak na 200 metrů k nim nemůžeme z bezpečnostních důvodů a i z důvodu abysme je nerušili a nestresovali. (…tou bezpečností ani tak nebyla myšlena bezpečnost naše, jako spíš jejich, aby nebyli rušeni.) Jeli jsme jen krátce po úzké silničce vedoucí prostředkem planin a napravo od nás bylo odstaveno několik aut a kolem nich pár lidí – náš průvodce přibrzdil a stáhnul okýnko, aby se mohl pobavit s druhým průvodcem té druhé skupinky o situaci v parku. Průvodci mají rozdělené služby a sledují pižmoně 365 dnů v roce a tedy mají každodenní přehled kde pižmoni jsou. Druhý pan průvodce říkal, že kus napravo na pláních je skupinka pižmoních samic s mláďaty. Vzhledem k počasí doporučili oba průvodci jít se podívat na tuhle skupinku než hledat nějakou další a nebo samce – tak jsme zaparkovali a šli několik set metrů pěšky blíž k nim. Byli tam a pásli se, následně odpočívali, tak jsme měli dost času se na ně dívat a fotit. Výsledek můžete vidět v sekci Fotoreportáže :)

Po návratu do auta jsme ještě projeli parkem na konec silnice, ale žádná další zvířata jsme nepotkali a vzhledem k šílenému větru jsme se rozhodli safari ukončit. Vrátili jsme se do hotelu, dali si kafčo a koláč, chvíli ještě poklábosili a nechali si poradit, kde je ještě možné vidět losy a vyrazili jsme si někde v okolí Dovrefjellu hledat ubytování. Bylo už odpoledne a my odbočili ke kempu podle cedule u silnice, která ukazovala kamsi do jehličnatého a břízového hájku. Tomáš kousek jel a říká mi: „Tady žádnej kemp nebude...“, ale já si trvala na svém, že když tam byla cedule, bude tu i kemp a že chci už konečně bydlet v dřevěné chatičce tak jako ve Finsku a někde v přírodě... a byl tam :) V recepci řekla paní, že chatičku volnou mají a dokonce až vzadu na okraji kempu, (…tentokrát žádná okna na jih) kde už jsme z ní koukali okny jen do zeleně a na vrcholky hor – krása :) Chatička byla skoro nová, krásně vybavená s kuchyňkou a velkou koupelnou a ten výhled byl opravdu perfektní.

V chatce jsme se ale dlouho nezdrželi, jeli jsme si nakoupit do Dombasu do sámošky jídlo a jaké překvapení – dneska nám neprodali opět žádný alkohol, protože byla NEDÉLE. Pivní sekci měli celou překrytou plachtou, šla jsem se zeptat k pokladně, co to jako znamená a pokladní mi sdělil, že v neděli se alkohol prodávat nesmí – což nám ta paní, co nám zabavila piva u pokladny ve středu zapomněla sdělit :)  No nedá se nic dělat, večer chceme grilovat klobásky, tak si k nim dáme aspoň nealko pivo – přece nebudeme klobásy zapíjet vodou...

Venku se vyčasilo a svítí sluníčko, nedá nám to teda a jedeme do národního parku ještě jednou – co kdyby se objevili třeba sobi. Vhazujeme do schránky u vjezdu 50 NOKů v obálce a potvrzení dáváme za okno auta. Jedeme parkem a hledáme zvířata, ale nikde nic – jen v obrovské dálce pižmoni, ale je už skoro večer a tak se za nimi nepustíme (fotek už máme přece jen dost). Procházíme se k říčce pod strání, děláme pár fotek krajiny a pak už se vracíme do chatky. Po zhruba dvouhodinovém odpočinku se vydáváme po silnici, kolem které se objevují losi – Tomáš je chce zkusit nafotit. Za chvilku jednoho mladého losa vidíme, zastavujeme a vysedáme z auta. Je to mladý samec, ale bohužel, dívá se naším směrem, chvíli stojí nehnutě, pak se ale otáčí a utíká pryč :(

Tomáš to zkouší jinak, schoval se za takový velký balvan kousek od silnice a čeká, jestli se nějaký los neobjeví, já odjíždím pryč, dívám se ze silnice, jestli nějakého losa neuvidím a po zhruba čtvrt hodině se k Tomášovi vracím. Ten mluví na odstavném parkovišti s nějakým Norem, mladým chlápkem, který se v losech vyzná a říká, že takhle losa Tom nemá šanci vyfotit. (…vysvětlil mi, že losi se systematicky vyhýbá skupinám velkých kamenů, protože to jsou přesně ta místa, kde se dříve líčily losí pasti. …asi si to pamatujou.) Jedeme ještě na místo, kde ten pán radil, že by mohli losi být, ale nic. Fotíme si aspoň nádhernou krajinu s večerním sluníčkem a jezírky a vracíme se zpátky. Ze silnice vidíme ještě jednoho losa, velikého samce, ale hrozně daleko a nedá se k němu jít, všude zhruba 10 metrů od silnice jsou výstražné cedulky, za které se nesmí chodit – asi aby měli losi od turistů klid. Nedá se nic dělat, losy jsme sice viděli, ale zvěčnit se je nepodařilo, ale nevadí... těšíme se na večeři a naši krásnou chatičku a odpočinek.  

Pár Šárčiných fotek

Poslední den – zítra odjíždíme :(

V pohodě jsme se nasnídali, zabalili věci a uklidili chatku, odevzdali klíče a vyrazili po hlavním tahu E6 směr z Dombasu do města jménem Otta. Tímto úsekem jedeme poprvé, ale od Otty dál bysme se už napojili na úsek, kterým jsme ve středu jeli na sever. Proto jsme se rozhodli u Otty odbočit z hlavní silnice a jet směrem na jih po menších silničkách vedoucích přes norské vesničky a zemědělskou krajinu. Cestou jsme zastavovali tam, kde se nám to líbilo, a chvíli se procházeli, jako třeba na silnici č. 255 u městečka Espedalen jsme se chvíli brouzdali v jezeře a házeli žabky – bylo to tu ideální pro dovolenou se psy (…ano asi jsme trochu poznamenaní. Každé místo, které jsme v Norsku viděli, bylo ohodnoceno z hlediska toho, jak vhodné či nevhodné by bylo pro psy.) – krásné lesní cesty, chodníčky kolem jezera, zátočinky a malé plážičky, krása. Kolem druhé odpoledne jsme projížděli Lillehammer, dali jsme si hambáč u McDonalda – Tomáš objednával přes plechovou hubu, ale říkal to pěkně srozumitelně, jen pán na druhé straně byl jakýsi natvrdlý a pořád objednávku pletl když jí rekapituloval – nemohli jsme si nevzpomenout na Davídka ve Švédsku :)))) i tady jsme zažili chvilku napětí, co vlastně nakonec z okýnka dostaneme...

Po několikakilometrové jízdě kolem jezera Mjosa  (asi tak 30 km) jsme opět odbočili z hlavního tahu na Oslo a přes městečko Gjővik, kde jsme si nakoupili na večerní grilování, jsme pokračovali na Hov, kde jsme chtěli najít kemp pro poslední přenocování v Norsku. Na mapě jsme si vyhlídli vodní hladinu Randsfjord, u které jsme chtěli přenocovat a večer ještě zajít na poslední procházku. Bohužel, hrozně lilo. Naštěstí chatičku u fjordu jsme sehnali bez problémů, velkou, se sprchou, toaletou (Tomášova podmínka :), vnitřním krbem, venkovní terasou s grilem, kuchyňkou – sice dost omšelou, co se vnitřního vybavení týká, ale na jednu noc víc než dobrou. Na Tomáše dolehl asi fakt, že dovolená končí a jeho náladě nepřispělo ani špatné počasí a pořád remcal, že chatka je hnusná a že kolem je moc karavanů a že tohle a támhleto... chtělo se mi ho praštit, ale neudělala sem to a šla se radši podívat k vodě. Jezero bylo nádherné a tak jsem si ráchala nohy ve studené vodě a pak šla zpátky na večeři.

Naložili jsme maso a zeleninu, nakrájeli pečivo, otevřeli víno (dneska nám ho prodali :) a Tomáš rozpálil gril – takový ten na jedno použití, co jsme si koupili v Dombasu. Plameny hořely moc, tak je Tomáš trošku postříkal vodou a pak už dal na mřížku maso a zeleninu a čekali jsme až to bude hotové. Pak mi nandal masíčko a cuketu na talíř a já začala jíst – a po pár soustech se mi zkřivila pusa a bleeeea, už to nešlo vyplivnout, protože jsem to spolkla, ale ta chuť byla příšerná – jako kdyby bylo všechno umyté ve veeelmi aromatickém desinfekčním mýdle – fůůůůj. Smrdělo tak všechno, takže jsme svou poslední večeři vyhodili do odpadků a asi tušíte, že to dobré náladě taky moc nepřidalo... nakonec jsme ale měli ještě vínko a pečivo a zbyla nějaká zelenina, co se na gril už nevešla, tak jsme to snědli syrové a večer zakončili prohlížením fotek u zapáleného krbu vevnitř v chatičce – venku bubnoval déšť a večer nakonec i přes tu havárii s večeří a Tomášovo remcání nebyl až zas tak špatný :))) (…ponaučení z tohoto příběhu je následující. Když už si koupíš jednorázový gril s chemickým podpalovačem, tak to kurva nehas a nech tu chemii celou vyhořet! Jinak půjdeš spát o hladu.)

No ale všechno jednou končí, nedá se nic dělat... na druhou stranu zase konečně uvidíme svoje pesany, po kterých už se nám dost stýská. Tady moc psů není, ale jednu borderku jsme na Runde viděli – jinak spíš lovecká plemena, několik setrů, občas labrador.

Odjezd - úterý 28/7

Pár Šárčiných fotek

Odjezd – ráno balíme tašky tak, aby dvě s hmotností maximálně 20 kg šly do zavazadlového prostoru a na palubu abysme nenesli třeba nůž, nebo tekutiny – no však to znáte... Času je dost, letíme až odpoledne, takže se jdeme znovu a naposledy projít k jezeru. Je tu krásně, hned bych se šla projet na lodičce :) Jedeme po silnici č. 34 kolem Randsfjordenu na letiště a nemůžeme se vynadívat na nádherné zátočiny a ostrůvky kolem. Hned bych tu zůstala na pár dnů – ta týdenní dovolená nějak moc rychle utekla :(

Silnice č. 34 plynule přešla na č. 4, která už vedla až k letišti u Romerike severně od Osla. Dotankovali jsme naftu, vrátili auto a čekali na své letadlo. Tentokrát jsme prošli kontrolami bez problémů, nakoupili ještě pár dárečků ve free shopu a klidným letem se vrátili do Prahy, do pěkného vedra. Zážitků jsme si přivezli hromadu, viděli jsme kus Norska a slíbili jsme si, že tahle země stojí za to, se do ní ještě někdy vrátit – i přes ty blbosti co dělají kolem prodeje alkoholu :)))

Tak někdy na viděnou, kamarádi papuchalkové !!!

 P.S. poznámka k Norštině – slova nejsou tak dlouhá, jako ve Finštině – ale rozumět tomu jazyku není taky naprosto vůbec :)))

 (P.S. rád bych na tomto místě ještě jednou poděkoval všem, kteří se zasloužili o tento můj zcela nevšední zážitek, a zároveň bych vám chtěl tímto sdělit, že bych docela rád někdy zkusil fotografovat vodní ptáky na Floridě.) J